Z četby

Na festivalu ve Volyni prohlásil jeden z diváků, že Uvařeno přináší až příliš temný pohled do lidské duše a rozkrývá příliš hnusná téma, a že se mu na to nechce dívat. Příště si bereme na pomoc s vysvětlením C. G. Junga:

Když tedy poukazuji na ponurý vzhled duševního pozadí, děje se to nikoli proto, abych pesimisticky vztyčoval varovný prst, ale spíše zdůrazňuji skutečnost, že nevědomí bez ohledu na svůj odstrašující vzhled má mocnou přitažlivou sílu a to nejen vůči chorobným povahám, ale i vůči zdravým, pozitivním duchům. Základem duše je příroda a příroda je tvořivý život. Příroda sama sice boří to, co vybudovala, ale znova to staví. To, co moderní relativismus ničí v hodnotách ve viditelném světě, nám znova dává do duše. Zpočátku ovšem vidíme jen sestup do temnoty a ohavnosti, avšak kdo nesnese tento pohled, nikdy nevytvoří ani to, co je krásné. Světlo se vždycky rodí jen ze tmy a žádné slunce přece nezůstane stát na nebi proto, že se na ně upnula úzkostná lidská touha.

C. G. Jung: Problém duše moderního člověka

Rozhovor pro festivalové noviny - Boskovice 2012

Mohl bys prosím krátce popsat festival Jiráskův Hronov a vaši přímou nominaci na jeho 82. ročník?

O Hronově se říká, že je to Mekka amatérských divadelníků. Pokud to správně chápu, ústí na něj všechny jednotlivé žánrové přehlídky a setkávají se na něm nejlepší činoherní, experimentální, loutkářské inscenace, inscenace divadla poezie a podobně. Jinak o konkrétní podobě Hronova vlastně nic nevím, dosud jsme tam nikdy nebyli. Naše cesta na Hronov vedla přes krajskou a posléze celostátní přehlídku činoherního divadla, v obou kolech vybrala porota naši inscenaci hry Jáchyma Topola Uvařeno k dalšímu postupu.

Proč zrovna Magorův sbor a Uvařeno v jednom večeru? Co je spojuje? A co může diváka překvapit? Co překvapilo tebe?

Popravdě řečeno to původně vzniklo trochu náhodou, že jsme tyto dvě inscenace sloučili do jednoho večera, bylo to pro festival v Českých Budějovicích. Ač to zní hloupě, mě v tu chvíli překvapilo, že logika tohoto spojení spočívá už v tom, že obě inscenace zpracovávají texty s vězeňskou tématikou. Jak už to tak bývá, do té doby jsem si to, co bilo do očí, neuvědomoval. Samovolně tak vznikl jakýsi kriminálnický večer. Ale paralel by se dalo určitě najít víc, oba autoři patří k nejvýznamnějším představitelům undergroundu a z naší strany se jedná tak trochu o Best Of divadla NABOSO - Magorův sbor a Uvařeno jsou naše doposud nejúspěšnější a snad i nejlepší inscenace.

Chcete udržet tradici účinkování na festivalu Boskovice i nadále? Co chystáte na příští rok?

To záleží samozřejmě hlavně na Unijazzu. Ale pokud bude NABOSO existovat, určitě bude, snad ne moc drze, o účinkování na festivalu stát. Pro nás je festival domácí nejen ve smyslu geografickém, ale přináší přesně tu kulturu, po které jednak prahneme a jednak se ji snažíme vytvářet. Takže touha po účasti je přirozená, kdo by nechtěl tak trochu patřit tam, kde se cítí doma. Na příští sezónu připravujeme dramatizaci románu dánského spisovatele Martina A. Hansena Lhář.

Jaký divák je pro Vás ten "pravý"? Domácí, festivalový, zájezdový... A proč?

Člověk by měl být asi vděčný za každého, kdo přijde. Ale abych neutíkal od otázky - obecně myslím, že největší nebezpečí divadla není řemeslná nedovednost, ale chvíle, kde přestává být komunikací a stává se výrobnou broušených pohárů, ze kterých ale není co pít. Divadlo je jen prostředek, jak něco sdělit. Proto asi toužíme po divácích, kteří se nepřichází bavit, nepřichází ani obdivovat, ale přichází otevření ke sdělení, ke komunikaci. Myslím, že tahle charakteristika na návštěvníky festivalu Boskovice obecně sedí.

[ptala se Magdaléna Kolářová, odpovídal Tomáš Trumpeš]

V duchu protestantské úcty

[text z programu pásma Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho]


Pan farář Miroslav Rozbořil mi před časem zapůjčil přepis vzpomínání „Co znamenala víra v mém životě“, které v tomto kostele přednesl Karel Boháček u příležitosti svých 80. narozenin. Myslím, že za zaznamenání a zachování tohoto přepisu panu faráři patří velký vděk.

Když jsem byl osloven, abych se podílel na oslavách 60. výročí založení samostatného boskovického evangelického sboru, napadlo mě, že by ten text mohl znovu zaznít. Nejen proto, že je to velmi působivé svědectví o až neuvěřitelných a vpravdě dramatických událostech v životě Karla Boháčka, který bojoval v první světové válce, za druhé světové války pracoval v odboji a byl vězněn gestapem a po Únoru 48 se dlouhá léta ukrýval před komunisty. Ale především proto, že je to opravdivé svědectví o dobrém a skromném člověku naplněném upřímnou vírou.

Svou práci na pásmu „Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho“ bych rád věnoval in memoriam svým prarodičům, Boleslavu a Josefě Pavlíčkovým, kteří žili v Sudicích; podle vzpomínek mé tety se dědeček s panem Boháčkem znal a o jeho ukrývání věděl. A já jsem od něj příběh muže ukrývajícího se po léta ve chlévě pod žlabem slýchával už v dětství.

Pro mě dědeček byl a ve vzpomínkách doposud je rovněž příkladem výjimečně dobrého člověka, jehož pevná víra byla vždy neinvazivní, nepovýšená, dobrotivá a prodchnutá skutečnou láskou k lidem, přičemž žádného člověka neodsuzoval, avšak i k chybujícím a ztraceným vždy přistupoval s laskavostí.

Spisovatel Jan Balabán říkal, že evangelíci nemají okolo sebe ani tak oblak svědků jako spíše oblak předků. Snad i naše dnešní pásmo může být příležitostí ke vzpomínání, k zahalení se do tohoto oblaku, v duchu protestantské úcty k víře našich otců a dědů.

Příběh Lháře jako Jonášova velká ryba

Nemyslím si, že Lhář je kniha, která vypráví o muži, jenž lže sám sobě. Sám sobě - a tudíž i svému okolí, protože kdo lže sám sobě, ten logicky lže i lidem okolo sebe.

Řekl bych, že je to celé složitější. Opačně to totiž neplatí, neboť nelhat sobě ještě neznamená umět říkat pravdu svému okolí. Kupříkladu z toho důvodu, že všichni o sobě víme i různé nepěkné pravdy, které zrovna netoužíme vykřikovat do světa. Žijeme však, a to i lidé víceméně osamělí a nepříliš integrativní, ve vztazích k jiným lidem a ve vztazích k okolnímu světu, a i to definuje nás a naši pravdivost. Život v pravdě tedy není jen otázkou pravdivosti k sobě samému, ale také pravdivosti vztahů – k lidem, i k Bohu. K Pravdě jako takové, k Pravdě, která nás přesahuje, která není pouhou součástí nás samých.

I když třeba zrovna sami sobě nelžeme, můžeme přesto utíkat před Pravdou jako Jonáš před Bohem - nasedat na loď do Taršíše a v posledku končit ve velrybích břichách, ať už z jakýchkoliv důvodů. Ostatně byla Jonášovým důvodem neposlušnost, nebo docela obyčejný strach? Nebo docela obyčejný stud?

Když se rozbouří moře a lodníci hledají viníka, Jonáš nezapírá. Nelže o tom, že prchá před Hospodinem – tedy před Pravdou. Ani Johannes Vig nelže sám sobě a možná ani svému okolí. Lež je hlubší podstatou jeho nedořešené, skrývavé životní situace. Je si v pravdě vědom toho, že stojí mimo Pravdu, že se ve svém životě někam odchýlil a ocitl se na lodi do Taršíše. A právě to rozpoutá pomyslnou existenciální bouři. A tato bouře je vlastně šancí vrátit se zpět na správnou cestu.

Samotný příběh Lháře je možná velrybou, která na tři dny a tři noci pohltila Johannese Viga, aby ho na konci vyvrhla na pevninu.

Interview pro festivalový magazín Hobblíku a MUMRAJe

1) Jaký máte vztah k festivalu Hobblík a MUMRAJ! ?

Už jsme se festivalu pár let neúčastnili, ale vztah k němu máme, řekl bych, dobrý. Viděli jsme zde skvělá představení - třeba Inventury divadla Prkno, rozbory zde bývají obsažné a v zákulisí soubory podporuje energická a ochotná paní s nádherným altem.

2) Co nám letos předvedete?

Inscenaci hry Jáchyma Topola UVAŘENO. Nepohádkový příběh o tom, že kdo se spřáhne se zlem, skončí v pekle.

3) Řekněte nám něco o místě, odkud pocházíte.

Pocházíme z Boskovic, což je maloměsto s bohatou minulostí a ne příliš útěšnou současností. Jako mnoho jiných v této zemi. Okolní krajina, ve které se setkává Boskovická brázda s Drahanskou vrchovinou, a město tak obklopují zalesněné kopce i mírně zvlněná pole, je však přeci jen zdrojem jistých pozitivních sil. Stejně jako historie, byť mnohdy krutá - o podstatnou část své kulturní tradice a jistě i společenské pestrosti Boskovice přišly odsunem židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. Připomíná to torzo židovského města, zničené nejprve komunisty a poté investory.

4) Letošním tématem festivalu jsou různá výročí. Slavíte také nějaké výročí v souboru? Nebo aspoň významné narozeniny?

Pokud vydržíme do podzimu, oslavíme 10 let trvání souboru. Jak to oslavíme, to zatím netuším, ale jisté propátrání minulosti bude asi nutné, i když ohlížení se nemusí být zrovna bezbolestné. Ale příležitost k oslavě a poděkování to určitě bude.

5) Chodíte se jako soubor inspirovat i do profesionálních divadel?

Společně ne. Možná někteří chodí, ale nevím, jestli se dá říct, že pro inspiraci. Já osobně čerpám inspiraci spíš odjinud, hlavně z literatury. Věřím víc na možnost inspirace řekněme mezidisciplinární, i báseň či píseň můžou naučit člověka cosi podstatného o směřování k celistvému uměleckému tvaru.

6) Jaký máte rituál před vystoupením?

Vzhledem k podobě současné inscenace jsme aktuálně přejali určité rituály sportovní. A kdo potřebuje a může, dává si, tuším, malou kořalku.

7) Co děláte nejraději po představení?

Chodíme na rozbory. Ať už před porotu nebo mezi diváky. Pokud není ani jedno možné, tak si musíme vystačit sami. Jsme totiž trochu intelektuální a hodně užvaněný soubor, takže moc rádi představení řešíme a rozebíráme, mnohdy tak dlouze, že je nutná návštěva některého z non-stopů ve městě.

Tomáš Trumpeš - divadlo NABOSO

Dialog režiséra s hercem

REŽISÉR: Středeční generálka musí proběhnout v kompletních kostýmech, včetně líčení. Radek nás přijde fotit.

HEREC: Já ale asi ten kostým nestíhám. A už asi vím, cos mi chtěl minule říct. Že snižuju sám sebe, abych si tím ve skutečnosti vydobyl vyšší pozici. Jako když o sobě někdo neskromně prohlašuje, jak je skromnej. A nejspíš máš i pravdu.

REŽISÉR: Nevím, jestli je to přesný. Spíš se mi zdá, že občas si na své jinakosti a v podstatě výjimečnosti ulítáváš v těch viditelných věcech víc, než je nutné. A to je jednak lidem krapet protivný, na čemž v podstatě hovno záleží, ale taky to může tobě samému vytvářet falešnou iluzi, že jseš dál, než jseš, v těch věcech neviditelných a podstatných. Kostým sehnat musíš.

HEREC: Ale já přece nemám pocit, že jsem v čemkoliv dál, spíš jakoby vzdálený... A nevíš o nějakým místě v Brně, kde můžu koupit flanelovou košilu a bílý tričko? Jinou možnost nemám.

REŽISÉR: Jasně. Ale to může být klamné. Ta vzdálenost je pozitivní. Ale může vypadat, že je velká a přitom být malá. Naopak může být velmi velká a téměř neznatelná. V Brně je sekáčů plná prdel.

HEREC: A jak je poznám? Jak se jmenuje nějakej třeba? Je třeba ve Vaňkovce něco? Jinak souhlasím. Pokud blízkost je zcela neredukovatelnou dálkou, proč by tomu nemohlo být naopak.

REŽISÉR: Ve Vaňkovce určitě ne. Dívej se na cedule.

HEREC: Cedule??

REŽISÉR: Vývěsní štít. Říkej tomu, jak chceš. Osobně mám pocit, že správná je pouze neostentativní vzdálenost. Snad ta úvaha není motivována zbabělostí. Ale tuším, že majorita se ve finále zachová k jinakosti, která není tak patrná, ještě tvrději, než k té patrné. Každopádně je dost těžké takové jinakosti dosáhnout. Ale jen tak si lze uchovat lásku a bez té jinakost nemá smysl.

HEREC: A tam bude napsaný co, Second Hand normálně? Spíš název nějakej, ne?

REŽISÉR: Zkus zapojit inteligenci, máš jí dost.

HEREC: Jestli má vůbec cokoli smysl bez lásky. Snad ani zbabělost a strach. Moje inteligence mi říká, že se zítra někoho zeptám.