NABOSO připravuje dramatizaci Hansenova románu Lhář
Radim Hruška
Boskovice – Letošní rok byl pro boskovické divadlo NABOSO úspěšný v tom, že se mu po dvouleté pauze podařilo připravit premiéru hry Jáchyma Topola Uvařeno. Jak říká režisér souboru Tomáš Trumpeš, v současné době soubor pracuje na dramatizaci románu Lhář.
Kdybyste měl zrekapitulovat letošní rok z pohledu režiséra, byl by úspěšný?
Pro mě je podstatné, že se nám letos opět podařilo premiérovat novou inscenaci. Po dvou letech jsme uvedli hru Jáchyma Topola Uvařeno. Vznikala hodně dlouho, předcházelo velmi náročné zkoušení, které jsme museli několikrát přerušit. Ještě na začátku roku jsem nevěděl, jestli se Uvařeno podaří dokončit. Před tím jsme hodně reprízovali starší inscenace, člověk je na jednu stranu rád, že se hrají, ale na druhou stranu mu to brání dělat nové věci. Nakonec se to podařilo a na jaře jsme hru představili divákům. Bylo to úlevné, protože jsem měl obavy, že jakmile se rozjetý vlak jednou zastaví, tak už ho nikdo nerozjede. Vnímal jsem to tak, že bychom nejen nedokončili Uvařeno, ale mohlo by to znamenat i konec divadla NABOSO.
V současné době pracujete na nové inscenaci. Proč právě Lhář?
Říká se, že autor si nevybírá téma, ale téma si vybírá autora. Je to tak, že má člověk v hlavě víc věcí, ale najednou zjistí, že by teď měl dělat zrovna tu jednu konkrétní, dojde k nějakému protnutí. Ale přistupují k tomu i praktické důvody vycházející ze situace v souboru, v posledním případě například to, že už bylo na čase, aby Jan Bařinka dostal hlavní roli. Takže důvodů je mnoho, tohle je třeba jeden konkrétní. Pak je řada těch, které člověk víceméně neovlivní.
Můžete připravovanou hru představit?
Jedná se o dramatizaci románu dánského spisovatele Martina Hansena Lhář, který mi půjčila kamarádka Draha Královcová. Kniha mě strhla, byl to pro mě jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků za poslední léta a hned jsem začal přemýšlet, že bychom to mohli zkusit udělat. Je to velmi silný příběh, který se mnou rezonuje v duchovní oblasti. Hansen čerpá z protestantského myšlení, já mám evangelické kořeny a už proto mám k severské literatuře blízko.
Po několika letech se pokouším o adaptaci původně nedivadelního textu, byť postihnout celý románový příběh samozřejmě nejde. Kniha vypráví o proměně hlavního hrdiny, o jeho existenciální cestě. Doufám, že tohle v základu v představení zůstane. Cesta bude jiná, než je v románu, protože my musíme pracovat především s divadelními prostředky.
Hlavní hrdina tedy prochází postupnou proměnou?
Ujasňuje si svoje vztahy. Román se odehrává na ostrově, kde na zimu zamrzne okolní moře, takže společnost tam zůstává uzavřena. Hrdina prochází příběhem, který mu pomáhá ujasňovat si vztahy v nejrůznějších podobách, od toho k sobě samému, k okolnímu světu, přírodě, lidem, ženám, až po vztah k Bohu. Jestli je posun pozitivní? Já bych řekl, že ano, protože je to posun k větší pravdivosti, což ale může být vykoupeno i něčím negativním. Ve zkratce říkám, že je to román o samotě.
Vraťme se zpět k letošnímu roku. Stále reprízujete představení Magorův sbor. Ivan Martin Jirous (Magor) nedávno zemřel. Soubor to pravděpodobně zasáhlo...
Magorův sbor hrajeme už téměř sedm let, to představení je naší vlakovou lodí. Že Magor zemřel, jsme se dozvěděli těsně před odjezdem na představení v Poličce. Samozřejmě nás to zasáhlo, odešel velký básník, navíc máme osobní vzpomínky na to, jak přijel na naše představení do Boskovic. Večer jsme hráli s černými páskami na rukávech a představení jsme věnovali Martinovi více než kdy jindy. Herci z toho byli zaskočení a ptali se, jestli budeme pokračovat a Magorův sbor dál hrát. Říkal jsem jim, že určitě ano, že právě teď je důležité nepřestat. Tak snad by měl Martin radost.
V příštím roce oslaví NABOSO deset let. Projevuje se nějak to, že postupně stárnete?
Určitě ano. Začali jsme tak trochu dělat pořádek v divadelním archivu a na fotkách se to projevuje hodně (smích). Je to znát i v organizaci. Divadlo zestárlo a spousta lidí se dostala do jiné životní situace, než byla před devíti lety. Mimo jiné se to projevuje tím, že když jedeme někam hrát, tak to obvykle vypadá tak, že tam přijedeme na poslední chvíli, odehrajeme představení a rychle spěcháme domů, protože všichni musí druhý den do práce. Času je prostě méně.
Pro mě je jedna z důležitých věcí v divadle NABOSO to, že se soubor inscenaci od inscenace mění. Jsem rád, když do každé nové hry přijdou noví lidé. Nejsme soubor, kde by byl stálý počet členů. Když si člověk probere naše hry za poslední roky, tak zjistí, že hraje pokaždé dost odlišná sestava. Každá nová hra je proto trochu specifická, jiná... Myslím, že i díky tomu ten vlak pořád jede.
