(LETNÍ PŘEMÍTÁNÍ)
Na rozdíl od Nicka Cavea věřím v zasahujícího Boha - Interventionist God. Vnitřním důkazem je mi mimo jiné vděčnost. Vždyť kdyby nebylo vnějších zásahů, nemohlo by být ani vděčnosti. A občas přece zažijeme něco, za co cítíme potřebu být vděčni. A proč se bát být za to vděčný jmenovitě Bohu? Proč být dalším něcoistou v národě něcoistů?
Někdy to může být drobnost, která nám ale umožní uvědomit si v naléhavosti chvíle něco, co přetrvá do dalšího života. Něco, co promění to, kdo jsme, nebo nám to pomůže pochopit. A tak zůstaneme ve vděčnosti za to, že jsme mohli být v pravou chvíli takto něčím a někým zasaženi. Jsme vděčni za myšlenku, za člověka i za tu chvíli.
Nedávno jsem se v noci z ničeho nic vzbudil a zůstal beze spánku natažen napříč nocí až do prázdnoty. Do té, která neděsí, která neprobouzí falešné city, zkaženost a neštěstí. Za chvíli se ozvalo jemné pípnutí a na stolku se rozsvítilo tlumené, namodralé světlo displeje. Gianni – napadlo mě.
Gianni – čtu po stisknutí ovládacího tlačítka. A dál – Mám pocit, že nás nakonec někdo bude soudit na základě toho, co jsme nevyslovili. Že se možná očišťujeme tím, co jsme schopni sdělit... No aspoň že napsal někdo, a ne něco – říkám si a jsem moc vděčný za to, že jsem byl z ničeho nic probuzen a tu zprávu si přečetl už teď, ve 2 hodiny a 11 minut, a ne až ráno. Teď mám aspoň možnost se s tím v klidu popasovat. To je dobrá teorie, vlastně dotahuje Johna Donna a zvonění hrany. Přesto by bylo dobré ponechat větší prostor pro naději a započítat i sdílení bez nutnosti vyslovování – odpovídám. Gianni se nevzdává: Jo, ale to stejně bude představovat zlomek jenom, slovama jde říct spousta věcí, kdybychom chtěli, ale hlavně kdybychom byli schopni... Kapituluji – To je hezký, s tím nemůžu než souhlasit. Naopak nám ale budou přičtena ke zlu prázdná slova, která nic nesdílejí. Ta budou hodnocena hůř než mlčení. Gianni souhlasí – Jo, to je zlo, tím hřešíme každopádně. A docela dost a prakticky všichni. ...
Zůstávám ležet natažen napříč nocí až do naplnění. Přemýšlím o tom, jak moc se v divadle NABOSO opíráme o sílu slova. Je to chyba, že se bojím tichých míst? Že neumím vytvářet pohyb? Že ani v obrazivosti nejsem nijak zdatný? Vždyť vlastně navzdory všemu oprávněnému obviňování z vyprázdněného postmodernismu, statičnosti, loutkářství a čert ví čeho ještě, zůstává NABOSO divadlem, které plodí jednu konverzačku za druhou. Jiní už asi nebudeme. Nemám samozřejmě vůbec důvod dělat z toho kdovíjaké plus. Myslím ale, že je třeba respektovat všechny divadelní tradice a akcenty. Někdo především staví obrazy, někdo se vyjadřuje hlavně pohybem, někdo se snaží o harmonii a vyváženost, my budeme asi vždycky patřit k těm, kteří hlavně žvaní. Možná by mezi členy jiných divadel mohla proběhnout podobná konverzace, jen by tam stálo – beze slov jde říct spoustu věcí a - s tím nemohu než souhlasit. Nechci z toho dělat přednost, ale ani výmluvu, samozřejmě že musíme usilovat o kvalitní vizuální a pohybovou stránku představení. I proto jsem tak šťastný, že máme konečně scénografku. Jen prostě primárně tíhneme k vyjadřování se pomocí slov. Ke sdělení pomocí slov.
To, že s oblibou říkám, že nás při zkoušení nezajímá, co na to bude říkat divák, přece neznamená, že bychom mu nechtěli nic sdělit. Ostatně jen parafrázuji výrok Jáchyma Topola, že na čtenáře nemá při psaní čas. Soren Aabye Kierkegaard jde ještě dál a říká, že kdo při psaní myslí na čtenáře, myslí ve skutečnosti na jeho peníze. Jedinou (zato absolutní) zodpovědností, kterou vůči divákovi máme, je udělat všechno podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nic neošidit. Odpovědnost k divákovi není než přenesená zodpovědnost vůči slovu, a ta je tedy už sama o sobě logicky součástí sdělnosti, aniž by se musela jakkoli podbízet.
Jenže co když toto sdělení může být naléhavější právě tehdy, když umocníš ticho kolem? Co když nestačí to ticho okolo inscenace, to ticho, ze kterého mluvíš? Co když se opravdu nesmíš bát dát větší prostor tichu uvnitř inscenace? V divadle nestačí jen sdělit, musíš dát ještě prostor tomu, aby to sdělení mohlo být prožito. Aby z ticha povstalo a do ticha bylo navráceno. Jen to je živoucí.
Slovo je prvním impulzem našich inscenací, nejen jeho význam, ale taky jeho zvuk, rytmus. Čili bychom mohli parafrázovat výrok Stéphana Mallarmé o poezii (který souhlasně připomíná Magor) a říct, že divadlo NABOSO se nedělá z pocitů, ale ze slov. To, co sdělujeme, přece nejsou jenom pocity. Je toho víc, část z toho je možná utajená i nám. Podstatné ovšem je, že to primárně sdělujeme skrze slova. Slova, kterými lze říct spoustu věcí.
Na divadelních festivalech často poroty pokládají otázku: Proč jste si vybrali tuto hru, toto téma, tento text? Ta otázka je samozřejmě nesmyslná a měla by znít, proč si toto téma vybralo vás, to je přece známá věc. A těžko na ni můžeme znát odpověď. Ale kdyby ta otázka zněla: Podle čeho jste poznali, že si vás toto téma vybralo a že ho musíte vyslovit? Zněla by asi moje odpověď: Protože jsem uslyšel slova. A teprve zvuk slov následně generuje pohyb, obraz. Ale to už je normální práce, řemeslo.
Trochu s nadsázkou se dá tedy říct, že divadlo NABOSO uzavře svou existenci, až k nám žádná slova nebudou promlouvat. Tedy ne až nebudeme mít co sdělit, ale až nebudeme hodni něco sdělit. A v tom je ukrytá odpovědnost tvůrce – musí zůstat hoden něco sdělit. Z tohoto pohledu neoddělíš život a dílo.
A největší nebezpečí je, že neumlkneme, ale budeme mlít prázdnou slámu. Na diváka nakonec nemyslí hlavně ten, kdo mu nic neříká.
Vlastně ne, největší nebezpečí nakonec asi je, že nevyslovíme to, co jsme vyslovit měli. Že pomineme a podceníme to, co jsme měli sdělit. Za to budeme souzeni, Gianniho teorie je poměrně nesmlouvavá. Zůstávám za ni ve vděčnosti.
Někdy to může být drobnost, která nám ale umožní uvědomit si v naléhavosti chvíle něco, co přetrvá do dalšího života. Něco, co promění to, kdo jsme, nebo nám to pomůže pochopit. A tak zůstaneme ve vděčnosti za to, že jsme mohli být v pravou chvíli takto něčím a někým zasaženi. Jsme vděčni za myšlenku, za člověka i za tu chvíli.
Nedávno jsem se v noci z ničeho nic vzbudil a zůstal beze spánku natažen napříč nocí až do prázdnoty. Do té, která neděsí, která neprobouzí falešné city, zkaženost a neštěstí. Za chvíli se ozvalo jemné pípnutí a na stolku se rozsvítilo tlumené, namodralé světlo displeje. Gianni – napadlo mě.
Gianni – čtu po stisknutí ovládacího tlačítka. A dál – Mám pocit, že nás nakonec někdo bude soudit na základě toho, co jsme nevyslovili. Že se možná očišťujeme tím, co jsme schopni sdělit... No aspoň že napsal někdo, a ne něco – říkám si a jsem moc vděčný za to, že jsem byl z ničeho nic probuzen a tu zprávu si přečetl už teď, ve 2 hodiny a 11 minut, a ne až ráno. Teď mám aspoň možnost se s tím v klidu popasovat. To je dobrá teorie, vlastně dotahuje Johna Donna a zvonění hrany. Přesto by bylo dobré ponechat větší prostor pro naději a započítat i sdílení bez nutnosti vyslovování – odpovídám. Gianni se nevzdává: Jo, ale to stejně bude představovat zlomek jenom, slovama jde říct spousta věcí, kdybychom chtěli, ale hlavně kdybychom byli schopni... Kapituluji – To je hezký, s tím nemůžu než souhlasit. Naopak nám ale budou přičtena ke zlu prázdná slova, která nic nesdílejí. Ta budou hodnocena hůř než mlčení. Gianni souhlasí – Jo, to je zlo, tím hřešíme každopádně. A docela dost a prakticky všichni. ...
Zůstávám ležet natažen napříč nocí až do naplnění. Přemýšlím o tom, jak moc se v divadle NABOSO opíráme o sílu slova. Je to chyba, že se bojím tichých míst? Že neumím vytvářet pohyb? Že ani v obrazivosti nejsem nijak zdatný? Vždyť vlastně navzdory všemu oprávněnému obviňování z vyprázdněného postmodernismu, statičnosti, loutkářství a čert ví čeho ještě, zůstává NABOSO divadlem, které plodí jednu konverzačku za druhou. Jiní už asi nebudeme. Nemám samozřejmě vůbec důvod dělat z toho kdovíjaké plus. Myslím ale, že je třeba respektovat všechny divadelní tradice a akcenty. Někdo především staví obrazy, někdo se vyjadřuje hlavně pohybem, někdo se snaží o harmonii a vyváženost, my budeme asi vždycky patřit k těm, kteří hlavně žvaní. Možná by mezi členy jiných divadel mohla proběhnout podobná konverzace, jen by tam stálo – beze slov jde říct spoustu věcí a - s tím nemohu než souhlasit. Nechci z toho dělat přednost, ale ani výmluvu, samozřejmě že musíme usilovat o kvalitní vizuální a pohybovou stránku představení. I proto jsem tak šťastný, že máme konečně scénografku. Jen prostě primárně tíhneme k vyjadřování se pomocí slov. Ke sdělení pomocí slov.
To, že s oblibou říkám, že nás při zkoušení nezajímá, co na to bude říkat divák, přece neznamená, že bychom mu nechtěli nic sdělit. Ostatně jen parafrázuji výrok Jáchyma Topola, že na čtenáře nemá při psaní čas. Soren Aabye Kierkegaard jde ještě dál a říká, že kdo při psaní myslí na čtenáře, myslí ve skutečnosti na jeho peníze. Jedinou (zato absolutní) zodpovědností, kterou vůči divákovi máme, je udělat všechno podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nic neošidit. Odpovědnost k divákovi není než přenesená zodpovědnost vůči slovu, a ta je tedy už sama o sobě logicky součástí sdělnosti, aniž by se musela jakkoli podbízet.
Jenže co když toto sdělení může být naléhavější právě tehdy, když umocníš ticho kolem? Co když nestačí to ticho okolo inscenace, to ticho, ze kterého mluvíš? Co když se opravdu nesmíš bát dát větší prostor tichu uvnitř inscenace? V divadle nestačí jen sdělit, musíš dát ještě prostor tomu, aby to sdělení mohlo být prožito. Aby z ticha povstalo a do ticha bylo navráceno. Jen to je živoucí.
Slovo je prvním impulzem našich inscenací, nejen jeho význam, ale taky jeho zvuk, rytmus. Čili bychom mohli parafrázovat výrok Stéphana Mallarmé o poezii (který souhlasně připomíná Magor) a říct, že divadlo NABOSO se nedělá z pocitů, ale ze slov. To, co sdělujeme, přece nejsou jenom pocity. Je toho víc, část z toho je možná utajená i nám. Podstatné ovšem je, že to primárně sdělujeme skrze slova. Slova, kterými lze říct spoustu věcí.
Na divadelních festivalech často poroty pokládají otázku: Proč jste si vybrali tuto hru, toto téma, tento text? Ta otázka je samozřejmě nesmyslná a měla by znít, proč si toto téma vybralo vás, to je přece známá věc. A těžko na ni můžeme znát odpověď. Ale kdyby ta otázka zněla: Podle čeho jste poznali, že si vás toto téma vybralo a že ho musíte vyslovit? Zněla by asi moje odpověď: Protože jsem uslyšel slova. A teprve zvuk slov následně generuje pohyb, obraz. Ale to už je normální práce, řemeslo.
Trochu s nadsázkou se dá tedy říct, že divadlo NABOSO uzavře svou existenci, až k nám žádná slova nebudou promlouvat. Tedy ne až nebudeme mít co sdělit, ale až nebudeme hodni něco sdělit. A v tom je ukrytá odpovědnost tvůrce – musí zůstat hoden něco sdělit. Z tohoto pohledu neoddělíš život a dílo.
A největší nebezpečí je, že neumlkneme, ale budeme mlít prázdnou slámu. Na diváka nakonec nemyslí hlavně ten, kdo mu nic neříká.
Vlastně ne, největší nebezpečí nakonec asi je, že nevyslovíme to, co jsme vyslovit měli. Že pomineme a podceníme to, co jsme měli sdělit. Za to budeme souzeni, Gianniho teorie je poměrně nesmlouvavá. Zůstávám za ni ve vděčnosti.
