čtvrtek 29. prosince 2011

Rozhovor - Zrcadlo Blanenska a Boskovicka 26/2011

NABOSO připravuje dramatizaci Hansenova románu Lhář

Radim Hruška

Boskovice – Letošní rok byl pro boskovické divadlo NABOSO úspěšný v tom, že se mu po dvouleté pauze podařilo připravit premiéru hry Jáchyma Topola Uvařeno. Jak říká režisér souboru Tomáš Trumpeš, v současné době soubor pracuje na dramatizaci románu Lhář.

Kdybyste měl zrekapitulovat letošní rok z pohledu režiséra, byl by úspěšný?

Pro mě je podstatné, že se nám letos opět podařilo premiérovat novou inscenaci. Po dvou letech jsme uvedli hru Jáchyma Topola Uvařeno. Vznikala hodně dlouho, předcházelo velmi náročné zkoušení, které jsme museli několikrát přerušit. Ještě na začátku roku jsem nevěděl, jestli se Uvařeno podaří dokončit. Před tím jsme hodně reprízovali starší inscenace, člověk je na jednu stranu rád, že se hrají, ale na druhou stranu mu to brání dělat nové věci. Nakonec se to podařilo a na jaře jsme hru představili divákům. Bylo to úlevné, protože jsem měl obavy, že jakmile se rozjetý vlak jednou zastaví, tak už ho nikdo nerozjede. Vnímal jsem to tak, že bychom nejen nedokončili Uvařeno, ale mohlo by to znamenat i konec divadla NABOSO.

V současné době pracujete na nové inscenaci. Proč právě Lhář?

Říká se, že autor si nevybírá téma, ale téma si vybírá autora. Je to tak, že má člověk v hlavě víc věcí, ale najednou zjistí, že by teď měl dělat zrovna tu jednu konkrétní, dojde k nějakému protnutí. Ale přistupují k tomu i praktické důvody vycházející ze situace v souboru, v posledním případě například to, že už bylo na čase, aby Jan Bařinka dostal hlavní roli. Takže důvodů je mnoho, tohle je třeba jeden konkrétní. Pak je řada těch, které člověk víceméně neovlivní.

Můžete připravovanou hru představit?

Jedná se o dramatizaci románu dánského spisovatele Martina Hansena Lhář, který mi půjčila kamarádka Draha Královcová. Kniha mě strhla, byl to pro mě jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků za poslední léta a hned jsem začal přemýšlet, že bychom to mohli zkusit udělat. Je to velmi silný příběh, který se mnou rezonuje v duchovní oblasti. Hansen čerpá z protestantského myšlení, já mám evangelické kořeny a už proto mám k severské literatuře blízko.

Po několika letech se pokouším o adaptaci původně nedivadelního textu, byť postihnout celý románový příběh samozřejmě nejde. Kniha vypráví o proměně hlavního hrdiny, o jeho existenciální cestě. Doufám, že tohle v základu v představení zůstane. Cesta bude jiná, než je v románu, protože my musíme pracovat především s divadelními prostředky.

Hlavní hrdina tedy prochází postupnou proměnou?

Ujasňuje si svoje vztahy. Román se odehrává na ostrově, kde na zimu zamrzne okolní moře, takže společnost tam zůstává uzavřena. Hrdina prochází příběhem, který mu pomáhá ujasňovat si vztahy v nejrůznějších podobách, od toho k sobě samému, k okolnímu světu, přírodě, lidem, ženám, až po vztah k Bohu. Jestli je posun pozitivní? Já bych řekl, že ano, protože je to posun k větší pravdivosti, což ale může být vykoupeno i něčím negativním. Ve zkratce říkám, že je to román o samotě.

Vraťme se zpět k letošnímu roku. Stále reprízujete představení Magorův sbor. Ivan Martin Jirous (Magor) nedávno zemřel. Soubor to pravděpodobně zasáhlo...

Magorův sbor hrajeme už téměř sedm let, to představení je naší vlakovou lodí. Že Magor zemřel, jsme se dozvěděli těsně před odjezdem na představení v Poličce. Samozřejmě nás to zasáhlo, odešel velký básník, navíc máme osobní vzpomínky na to, jak přijel na naše představení do Boskovic. Večer jsme hráli s černými páskami na rukávech a představení jsme věnovali Martinovi více než kdy jindy. Herci z toho byli zaskočení a ptali se, jestli budeme pokračovat a Magorův sbor dál hrát. Říkal jsem jim, že určitě ano, že právě teď je důležité nepřestat. Tak snad by měl Martin radost.

V příštím roce oslaví NABOSO deset let. Projevuje se nějak to, že postupně stárnete?

Určitě ano. Začali jsme tak trochu dělat pořádek v divadelním archivu a na fotkách se to projevuje hodně (smích). Je to znát i v organizaci. Divadlo zestárlo a spousta lidí se dostala do jiné životní situace, než byla před devíti lety. Mimo jiné se to projevuje tím, že když jedeme někam hrát, tak to obvykle vypadá tak, že tam přijedeme na poslední chvíli, odehrajeme představení a rychle spěcháme domů, protože všichni musí druhý den do práce. Času je prostě méně.

Pro mě je jedna z důležitých věcí v divadle NABOSO to, že se soubor inscenaci od inscenace mění. Jsem rád, když do každé nové hry přijdou noví lidé. Nejsme soubor, kde by byl stálý počet členů. Když si člověk probere naše hry za poslední roky, tak zjistí, že hraje pokaždé dost odlišná sestava. Každá nová hra je proto trochu specifická, jiná... Myslím, že i díky tomu ten vlak pořád jede.

čtvrtek 2. června 2011

Ivan Bezlímec

Poslední týdny proběhly ve znamení intenzivní práce na dramatizaci románu Martina A. Hansena Lhář. První fáze je za mnou, teď už jen škrtat, škrtat, škrtat.. Paralelně k tomu čtu knihu Pouti a pouta, jejímž autorem je částečně v Olešnici žijící a i v Boskovicích se nezřídka objevující spisovatel Petr Pazdera Payne. Jak už to tak bývá, oba texty se mi protnuly, tak jsem si řekl, že bych mohl dát po čase na blog zase jeden citát, a to z povídky Ivan Bezlímec. Ano, dá-li Bůh, i o tom bude naše příští inscenace:

Putuji proto, abych našel zem, kde měl bych se znovu narodit, krajinu, do níž se má duše vtělí, až budu po smrti. Tak: předjímám svou příští domovinu. Obnovenou příbuznost. Místo, kde o mně ještě nevědí, ale přesto jsem chybějícím článkem.

pondělí 11. dubna 2011

Jan Bařinka: Cestou lásky

Dovoluji si umístit na blog text Gianniho Bařinky, který napsal o inscenaci Uvařeno do divadelního programu. Vznik toho textu je mimo jiné výjimkou, která potvrzuje pravidlo, že jsem diktátor, který musí mít všechno pod dohledem a všechno musí být podle něho. Prostě jsem povinnost napsat text do programu Giannimu přenechal a nijak vznik textu nedozoroval, což je skutečně věc nevídaná.

Cestou lásky

Nebudeme-li nyní po divákovi chtít, aby naši novou inscenaci – a především volbu textu – chápal jako další „logický“ krok ve směřování divadla Naboso, můžeme mu podsunout myšlenku, že divadlo Naboso se pod vlivem svých vlastních inscenací proměňuje daleko více, než se proměňuje jeho tvorba v závislosti na nevyhnutelném vývoji všech zúčastěných – jednotlivců i celku (dá-li se o nějakém celku hovořit; já jsem pevně přesvědčen, že ano). Divadlo Naboso pro některé z nás není (a nejspíš už ani nemůže být) něčím, co se dá odsunout na okraj našich životů. Tvoříme divadlo a divadlo tvoří nás. To je dialektika.

Tentokrát jsme (podle slov režiséra a vedoucího souboru) nechtěli hrát o lásce. Téma, které prostupuje celým Uvařenem (jak jsme si zvykli název Topolova textu skloňovat), je smrt, a to v mnoha podobách. Různě motivované vraždy, sebevražda, otázka smíření se se smrtí a v neposlední řadě snaha odpovědět na otázku, co přijde po smrti. Snad nebudeme nakonec muset sami sebe zoufale přesvědčovat, že přece nikdo neví, co bude pak!

Jakkoli si mohou být témata lásky a smrti blízká (vzpomeňme alespoň Krchovského Lze mluvit o lásce, když jsem ji přežil?), Uvařeno (výchozí text i výsledná inscenace) je důsledně ‘loveless’, bez lásky. A to natolik důsledně, že postavy jsou prosty i strachu (snad proto, aby se strach ve své nejvyšší formě také nezměnil v lásku, která je podle spisů Neala Donalda Walsche jedinou skutečnou emocí). Použití nálepky ‘fearless’ by už ovšem v případě Uvařena bylo poněkud problematičtější – strach sice není u žádné z postav přítomen, ale i absence strachu ze smrti je výrazným přípěvkem k tomuto tématu. Nepřítomnost strachu a pokory je pak možná jedním z hlavních důvodů, proč naši ‚vrahouni‘ končí tak, jak končí. Nebo spíš nekončí…

Celá inscenace je podřízena ústřednímu nápadu, a to přesunout veškeré dění do prostředí tělocvičny, do chrámu lidského těla. Tato myšlenka je stará přibližně rok a půl, od té doby se změnilo mnoho věcí jak v inscenaci, tak v souboru. Postupně se ustálilo tělocvičné nářadí a vybavení jako jakési indexy vražedných zbraní, ale i jako abstraktnější symboly – většinou také odkazující ke smrti, ale daleko metaforičtějším způsobem. Proměnou prošlo i obsazení, lépe řečeno bylo doplněno o alternace, když jsme se rozhodli odložit pomyslný rezavý šroubovák (opět symbolickou vražednou zbraň) a potlačit myšlenku, že inscenace textu, který je ‘loveless’, snad zakazuje jakýkoli milostný cit.

V Nealu Donaldu Walschovi se dočteme, že veškeré naše jednání je motivováno buď láskou, nebo strachem. Že láska je energie, která rozšiřuje, otvírá, odhaluje, sdílí a léčí. A že strach je energie, která poškozuje, uzavírá, skrývá, hromadí a omezuje. Přes všechny komplikace, přes některé konflikty umělecké i osobní jsme se rozhodli inscenaci dokončit s láskou – k divadlu i k sobě navzájem. Divadlo Naboso se posunulo umělecky i lidsky. Dle mého názoru to byla jediná správná cesta.