Nebudeme-li nyní po divákovi chtít, aby naši novou inscenaci – a především volbu textu – chápal jako další „logický“ krok ve směřování divadla Naboso, můžeme mu podsunout myšlenku, že divadlo Naboso se pod vlivem svých vlastních inscenací proměňuje daleko více, než se proměňuje jeho tvorba v závislosti na nevyhnutelném vývoji všech zúčastěných – jednotlivců i celku (dá-li se o nějakém celku hovořit; já jsem pevně přesvědčen, že ano). Divadlo Naboso pro některé z nás není (a nejspíš už ani nemůže být) něčím, co se dá odsunout na okraj našich životů. Tvoříme divadlo a divadlo tvoří nás. To je dialektika.
Tentokrát jsme (podle slov režiséra a vedoucího souboru) nechtěli hrát o lásce. Téma, které prostupuje celým Uvařenem (jak jsme si zvykli název Topolova textu skloňovat), je smrt, a to v mnoha podobách. Různě motivované vraždy, sebevražda, otázka smíření se se smrtí a v neposlední řadě snaha odpovědět na otázku, co přijde po smrti. Snad nebudeme nakonec muset sami sebe zoufale přesvědčovat, že přece nikdo neví, co bude pak!
Jakkoli si mohou být témata lásky a smrti blízká (vzpomeňme alespoň Krchovského Lze mluvit o lásce, když jsem ji přežil?), Uvařeno (výchozí text i výsledná inscenace) je důsledně ‘loveless’, bez lásky. A to natolik důsledně, že postavy jsou prosty i strachu (snad proto, aby se strach ve své nejvyšší formě také nezměnil v lásku, která je podle spisů Neala Donalda Walsche jedinou skutečnou emocí). Použití nálepky ‘fearless’ by už ovšem v případě Uvařena bylo poněkud problematičtější – strach sice není u žádné z postav přítomen, ale i absence strachu ze smrti je výrazným přípěvkem k tomuto tématu. Nepřítomnost strachu a pokory je pak možná jedním z hlavních důvodů, proč naši ‚vrahouni‘ končí tak, jak končí. Nebo spíš nekončí…
Celá inscenace je podřízena ústřednímu nápadu, a to přesunout veškeré dění do prostředí tělocvičny, do chrámu lidského těla. Tato myšlenka je stará přibližně rok a půl, od té doby se změnilo mnoho věcí jak v inscenaci, tak v souboru. Postupně se ustálilo tělocvičné nářadí a vybavení jako jakési indexy vražedných zbraní, ale i jako abstraktnější symboly – většinou také odkazující ke smrti, ale daleko metaforičtějším způsobem. Proměnou prošlo i obsazení, lépe řečeno bylo doplněno o alternace, když jsme se rozhodli odložit pomyslný rezavý šroubovák (opět symbolickou vražednou zbraň) a potlačit myšlenku, že inscenace textu, který je ‘loveless’, snad zakazuje jakýkoli milostný cit.
V Nealu Donaldu Walschovi se dočteme, že veškeré naše jednání je motivováno buď láskou, nebo strachem. Že láska je energie, která rozšiřuje, otvírá, odhaluje, sdílí a léčí. A že strach je energie, která poškozuje, uzavírá, skrývá, hromadí a omezuje. Přes všechny komplikace, přes některé konflikty umělecké i osobní jsme se rozhodli inscenaci dokončit s láskou – k divadlu i k sobě navzájem. Divadlo Naboso se posunulo umělecky i lidsky. Dle mého názoru to byla jediná správná cesta.
