(úvodní slovo na vernisáži obrazů scénografky divadla NABOSO Evy Tajovské - pátek 25. VI. 10)
Když jsem dnes nad ránem přemýšlel, co tady říct, nenapadlo mě vůbec nic. Doufám, že nikoliv pouze proto, že bych byl už tak blbý, ale taky proto, že jsem výtvarné práce Evy Tajovské dosud nikdy neviděl. Eva jakožto žena lvice je pečlivě střeží jako svá lvíčata a je nesnadné se k nim dostat. Jako člověk zvědavý, v tomto ohledu snad dokonce lačný, jsem to zkoušel několikrát. Naposled když jsme se dohodli, že se Eva ujme dlouho opuštěného místa scénografky divadla NABOSO – v té chvíli jsem to považoval za poměrně rafinované a myslel jsem si, že jako režisér nabízející scénografce spolupráci bych mohl mít určité právo nahlédnout do jejího stylu práce. To jsem se ovšem mýlil, Eva svá lvíčata s noblesou uhájila. Ale to je možná nakonec právě to, o čem bych zde měl mluvit. Totiž že jedna z věcí, které mě potěšily, je skutečnost, že se pořád najdou lidé, kteří se nesnaží být za každou cenu vidět a nestarají se víc o sebepropagaci než o skutečnou tvorbu. Doufejme, že spolupráce s divadlem NABOSO v tomto Evu nezkazí.
Nakonec jedinou možností, jak dostat šanci vidět Eviny obrazy, bylo iniciovat s manžely Bařinkovými tuto výstavu, která je součástí oslav 110. výročí založení gymnázia. Josefovi a Lence proto moc děkuji. Díky nim to, co bylo skryto, vyšlo na povrch a já mám pocit, že je to moc dobře. Lvíčata se vrhla mezi nás. Nebo na nás? No přiznám se, že určitou děsivost jsem pocítil, když mi to dnes dopoledne nedalo a pokusil jsem se sem do galerie proniknout a obrazy si prohlédnout, když se výstava chystala.
Nejprve mě potěšilo, že se Eva věnuje tématu KRAJINY. Jako chorobný necestovatel jsem na toto téma trošku citlivý. Můj oblíbený malíř Vít Ondráček píše ve své knize Pootočené zrcadlo, že v dobách všeobecného turismu skutečný poutník neopouští svůj příbytek. Ostatně Lao-Tsi kdysi řekl k tomu / mudrc nemusí vyjít z domu. Dnes jsme často zavaleni nabídkami typu: Poznejte Alžír za tři dny, přírodní parky Spojených států za dva týdny a podobně. Když už teď na oslavách vzpomínáme na gymnaziální léta, vytanul mi na mysli kamarád z těchto časů, který se mi bohužel ztratil kdesi ve své zálibě, která patří k těm nejnebezpečnějším a je načichlá chemií. Tehdy mi jako vyhlášený svůdník říkal: Tome, já o ženách nevím nic. O ženách ví něco ten, kdo poznal jednu ženu pořádně, ne ten, kdo jich poznal hodně, ale jen chvíli. Dovoluji si tvrdit to samé o KRAJINĚ. Ostatně s Evou Tajovskou nás spojuje také to, že jsme oba pejskaři, takže víme, co to je každodenně prošlapávat stejné trasy. Rád říkám, že teprve po roce každodenních procházek, ve všech ročních obdobích a za každého počasí, člověk o KRAJINĚ alespoň trochu něco ví. A z Eviných obrazů tento pocit mám. Není to snaha zachytit dnes tolik adorovaný okamžik, prožitek. Není to snaha KRAJINU realisticky popsat, ani se pochlubit svou impresí z ní. Na mne Eviny obrazy působí jinak, než že by se snažily zachytit KRAJINU, jaká je. Spíše jako by se snažily říct taky něco o KRAJINĚ, jaká není, jaká by mohla být i jaká by mohla nebýt.
S Evou jsme se setkali při spolupráci na divadle, které je obvykle výsledkem komunikace, dialogu. Vždycky jsem záviděl malířům jejich samotu. Teď ovšem vidím, že i to je jen zdánlivé. Vždyť i obrazy mohou být výsledkem dialogu, kupříkladu každodenního dialogu s KRAJINOU. A stejný princip nacházím i v pracích, které zachycují motivy lidského TĚLA. K TĚLU je opět přistupováno stejně jako ke KRAJINĚ, opět bez snahy zachytit nebo impresionisticky vyjádřit, ale obrazy jsou opět daleko více výslednicí dialogu s KRAJINOU TĚLA.
A výsledkem jsou v obou případech obrazy, které nemlčí. A nemlčenlivost obrazů skutečně může být děsivá, snad je to tím, že dobře víme, že KRAJINA ani TĚLO nám, budeme-li jim naslouchat, nebudou říkat jen věci hezké. Evu obdivuji za tuto odvahu k dialogu s KRAJINOU i s TĚLEM. Kořeny této odvahy mohu svévolně nacházet třeba v helvétské víře, která nás rovněž spojuje. Jednak proto, že je to snad víra odvážná, a taky proto, že má blízko k nemlčení, k dialogu. Tedy aspoň se o nás protestantech říká, že jsme užvanění.
Čímž si naznačuji, že bych měl přestat žvanit. Na závěr mi ještě znovu dovolte, abych vyjádřil svou radost z toho, že se mezi absolventy gymnázia objevila autorka, z jejíž tvorby je přes všechny pochybnosti vidět skutečná víra v obsažnost tvůrčího procesu, že to není jen stylistické cvičení. Jen takové obrazy mohou nemlčet. A kdyby v pochybnostech docházela víra, zůstává ještě láska, kterou přes všechen zmar a všechno zoufalství pouštíme dovnitř, o čemž zazpívají Kejvaví chlapci. Evě přeju, aby její obrazy nikdy neumlkly. A aby měla vždy odvahu k dialogu, naději k porozumění a aby dokázala pouštět lásku dovnitř. LET LOVE IN.
Nakonec jedinou možností, jak dostat šanci vidět Eviny obrazy, bylo iniciovat s manžely Bařinkovými tuto výstavu, která je součástí oslav 110. výročí založení gymnázia. Josefovi a Lence proto moc děkuji. Díky nim to, co bylo skryto, vyšlo na povrch a já mám pocit, že je to moc dobře. Lvíčata se vrhla mezi nás. Nebo na nás? No přiznám se, že určitou děsivost jsem pocítil, když mi to dnes dopoledne nedalo a pokusil jsem se sem do galerie proniknout a obrazy si prohlédnout, když se výstava chystala.
Nejprve mě potěšilo, že se Eva věnuje tématu KRAJINY. Jako chorobný necestovatel jsem na toto téma trošku citlivý. Můj oblíbený malíř Vít Ondráček píše ve své knize Pootočené zrcadlo, že v dobách všeobecného turismu skutečný poutník neopouští svůj příbytek. Ostatně Lao-Tsi kdysi řekl k tomu / mudrc nemusí vyjít z domu. Dnes jsme často zavaleni nabídkami typu: Poznejte Alžír za tři dny, přírodní parky Spojených států za dva týdny a podobně. Když už teď na oslavách vzpomínáme na gymnaziální léta, vytanul mi na mysli kamarád z těchto časů, který se mi bohužel ztratil kdesi ve své zálibě, která patří k těm nejnebezpečnějším a je načichlá chemií. Tehdy mi jako vyhlášený svůdník říkal: Tome, já o ženách nevím nic. O ženách ví něco ten, kdo poznal jednu ženu pořádně, ne ten, kdo jich poznal hodně, ale jen chvíli. Dovoluji si tvrdit to samé o KRAJINĚ. Ostatně s Evou Tajovskou nás spojuje také to, že jsme oba pejskaři, takže víme, co to je každodenně prošlapávat stejné trasy. Rád říkám, že teprve po roce každodenních procházek, ve všech ročních obdobích a za každého počasí, člověk o KRAJINĚ alespoň trochu něco ví. A z Eviných obrazů tento pocit mám. Není to snaha zachytit dnes tolik adorovaný okamžik, prožitek. Není to snaha KRAJINU realisticky popsat, ani se pochlubit svou impresí z ní. Na mne Eviny obrazy působí jinak, než že by se snažily zachytit KRAJINU, jaká je. Spíše jako by se snažily říct taky něco o KRAJINĚ, jaká není, jaká by mohla být i jaká by mohla nebýt.
S Evou jsme se setkali při spolupráci na divadle, které je obvykle výsledkem komunikace, dialogu. Vždycky jsem záviděl malířům jejich samotu. Teď ovšem vidím, že i to je jen zdánlivé. Vždyť i obrazy mohou být výsledkem dialogu, kupříkladu každodenního dialogu s KRAJINOU. A stejný princip nacházím i v pracích, které zachycují motivy lidského TĚLA. K TĚLU je opět přistupováno stejně jako ke KRAJINĚ, opět bez snahy zachytit nebo impresionisticky vyjádřit, ale obrazy jsou opět daleko více výslednicí dialogu s KRAJINOU TĚLA.
A výsledkem jsou v obou případech obrazy, které nemlčí. A nemlčenlivost obrazů skutečně může být děsivá, snad je to tím, že dobře víme, že KRAJINA ani TĚLO nám, budeme-li jim naslouchat, nebudou říkat jen věci hezké. Evu obdivuji za tuto odvahu k dialogu s KRAJINOU i s TĚLEM. Kořeny této odvahy mohu svévolně nacházet třeba v helvétské víře, která nás rovněž spojuje. Jednak proto, že je to snad víra odvážná, a taky proto, že má blízko k nemlčení, k dialogu. Tedy aspoň se o nás protestantech říká, že jsme užvanění.
Čímž si naznačuji, že bych měl přestat žvanit. Na závěr mi ještě znovu dovolte, abych vyjádřil svou radost z toho, že se mezi absolventy gymnázia objevila autorka, z jejíž tvorby je přes všechny pochybnosti vidět skutečná víra v obsažnost tvůrčího procesu, že to není jen stylistické cvičení. Jen takové obrazy mohou nemlčet. A kdyby v pochybnostech docházela víra, zůstává ještě láska, kterou přes všechen zmar a všechno zoufalství pouštíme dovnitř, o čemž zazpívají Kejvaví chlapci. Evě přeju, aby její obrazy nikdy neumlkly. A aby měla vždy odvahu k dialogu, naději k porozumění a aby dokázala pouštět lásku dovnitř. LET LOVE IN.
