Ukázka

Zde krátká ukázka z románu, k jehož dramatizaci sbírám po šesti letech od premiéry Vraždy se zárukou odvahu a sílu:

Člověk se může zkusit osvobodit velkými, chytrými myšlenkami, Nathanaeli. To podle mě není k ničemu. Jo jo, můj milý, já jsem se také kdysi procházel pod kupolí velkých idejí a zajímavé myšlenky se rojily kolem hlavy jako komáři. A co z toho je? Ano, má člověk co říct vdově po rybáři, kterého roztrhala mina, Nathanaeli? K čemu to ohromné dumání a námaha, když život je přece pomíjivý a vane jako vítr trávou, a člověk se nedopřemýšlel k jedinému slovu, které by mohl jít říct Line, Erikově vdově?
Jo jo, já se tedy držím přírody a prostých věcí, jejich moudrosti a svobody, kterou člověku dávají, když se jim podivuje. Lovec za soumraku, když nad ním přelétá první táhnoucí šedá husa, se cítí svobodný, je volný a povznesený. Nebo vidíš jílek kývající se ve větru, jen ten, a jsi svobodný. Nebo vezmi do ruky zem, naber si dlaň plnou nadčasové země, hrst klidu. Jsi svobodný, to je vzácný okamžik.

Divadlo NABOSO se nedělá z pocitů, ale ze slov

(LETNÍ PŘEMÍTÁNÍ)

Na rozdíl od Nicka Cavea věřím v zasahujícího Boha - Interventionist God. Vnitřním důkazem je mi mimo jiné vděčnost. Vždyť kdyby nebylo vnějších zásahů, nemohlo by být ani vděčnosti. A občas přece zažijeme něco, za co cítíme potřebu být vděčni. A proč se bát být za to vděčný jmenovitě Bohu? Proč být dalším něcoistou v národě něcoistů?
Někdy to může být drobnost, která nám ale umožní uvědomit si v naléhavosti chvíle něco, co přetrvá do dalšího života. Něco, co promění to, kdo jsme, nebo nám to pomůže pochopit. A tak zůstaneme ve vděčnosti za to, že jsme mohli být v pravou chvíli takto něčím a někým zasaženi. Jsme vděčni za myšlenku, za člověka i za tu chvíli.
Nedávno jsem se v noci z ničeho nic vzbudil a zůstal beze spánku natažen napříč nocí až do prázdnoty. Do té, která neděsí, která neprobouzí falešné city, zkaženost a neštěstí. Za chvíli se ozvalo jemné pípnutí a na stolku se rozsvítilo tlumené, namodralé světlo displeje. Gianni – napadlo mě.
Gianni – čtu po stisknutí ovládacího tlačítka. A dál – Mám pocit, že nás nakonec někdo bude soudit na základě toho, co jsme nevyslovili. Že se možná očišťujeme tím, co jsme schopni sdělit... No aspoň že napsal někdo, a ne něco – říkám si a jsem moc vděčný za to, že jsem byl z ničeho nic probuzen a tu zprávu si přečetl už teď, ve 2 hodiny a 11 minut, a ne až ráno. Teď mám aspoň možnost se s tím v klidu popasovat. To je dobrá teorie, vlastně dotahuje Johna Donna a zvonění hrany. Přesto by bylo dobré ponechat větší prostor pro naději a započítat i sdílení bez nutnosti vyslovování – odpovídám. Gianni se nevzdává: Jo, ale to stejně bude představovat zlomek jenom, slovama jde říct spousta věcí, kdybychom chtěli, ale hlavně kdybychom byli schopni... Kapituluji – To je hezký, s tím nemůžu než souhlasit. Naopak nám ale budou přičtena ke zlu prázdná slova, která nic nesdílejí. Ta budou hodnocena hůř než mlčení. Gianni souhlasí – Jo, to je zlo, tím hřešíme každopádně. A docela dost a prakticky všichni. ...
Zůstávám ležet natažen napříč nocí až do naplnění. Přemýšlím o tom, jak moc se v divadle NABOSO opíráme o sílu slova. Je to chyba, že se bojím tichých míst? Že neumím vytvářet pohyb? Že ani v obrazivosti nejsem nijak zdatný? Vždyť vlastně navzdory všemu oprávněnému obviňování z vyprázdněného postmodernismu, statičnosti, loutkářství a čert ví čeho ještě, zůstává NABOSO divadlem, které plodí jednu konverzačku za druhou. Jiní už asi nebudeme. Nemám samozřejmě vůbec důvod dělat z toho kdovíjaké plus. Myslím ale, že je třeba respektovat všechny divadelní tradice a akcenty. Někdo především staví obrazy, někdo se vyjadřuje hlavně pohybem, někdo se snaží o harmonii a vyváženost, my budeme asi vždycky patřit k těm, kteří hlavně žvaní. Možná by mezi členy jiných divadel mohla proběhnout podobná konverzace, jen by tam stálo – beze slov jde říct spoustu věcí a - s tím nemohu než souhlasit. Nechci z toho dělat přednost, ale ani výmluvu, samozřejmě že musíme usilovat o kvalitní vizuální a pohybovou stránku představení. I proto jsem tak šťastný, že máme konečně scénografku. Jen prostě primárně tíhneme k vyjadřování se pomocí slov. Ke sdělení pomocí slov.
To, že s oblibou říkám, že nás při zkoušení nezajímá, co na to bude říkat divák, přece neznamená, že bychom mu nechtěli nic sdělit. Ostatně jen parafrázuji výrok Jáchyma Topola, že na čtenáře nemá při psaní čas. Soren Aabye Kierkegaard jde ještě dál a říká, že kdo při psaní myslí na čtenáře, myslí ve skutečnosti na jeho peníze. Jedinou (zato absolutní) zodpovědností, kterou vůči divákovi máme, je udělat všechno podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nic neošidit. Odpovědnost k divákovi není než přenesená zodpovědnost vůči slovu, a ta je tedy už sama o sobě logicky součástí sdělnosti, aniž by se musela jakkoli podbízet.
Jenže co když toto sdělení může být naléhavější právě tehdy, když umocníš ticho kolem? Co když nestačí to ticho okolo inscenace, to ticho, ze kterého mluvíš? Co když se opravdu nesmíš bát dát větší prostor tichu uvnitř inscenace? V divadle nestačí jen sdělit, musíš dát ještě prostor tomu, aby to sdělení mohlo být prožito. Aby z ticha povstalo a do ticha bylo navráceno. Jen to je živoucí.
Slovo je prvním impulzem našich inscenací, nejen jeho význam, ale taky jeho zvuk, rytmus. Čili bychom mohli parafrázovat výrok Stéphana Mallarmé o poezii (který souhlasně připomíná Magor) a říct, že divadlo NABOSO se nedělá z pocitů, ale ze slov. To, co sdělujeme, přece nejsou jenom pocity. Je toho víc, část z toho je možná utajená i nám. Podstatné ovšem je, že to primárně sdělujeme skrze slova. Slova, kterými lze říct spoustu věcí.
Na divadelních festivalech často poroty pokládají otázku: Proč jste si vybrali tuto hru, toto téma, tento text? Ta otázka je samozřejmě nesmyslná a měla by znít, proč si toto téma vybralo vás, to je přece známá věc. A těžko na ni můžeme znát odpověď. Ale kdyby ta otázka zněla: Podle čeho jste poznali, že si vás toto téma vybralo a že ho musíte vyslovit? Zněla by asi moje odpověď: Protože jsem uslyšel slova. A teprve zvuk slov následně generuje pohyb, obraz. Ale to už je normální práce, řemeslo.
Trochu s nadsázkou se dá tedy říct, že divadlo NABOSO uzavře svou existenci, až k nám žádná slova nebudou promlouvat. Tedy ne až nebudeme mít co sdělit, ale až nebudeme hodni něco sdělit. A v tom je ukrytá odpovědnost tvůrce – musí zůstat hoden něco sdělit. Z tohoto pohledu neoddělíš život a dílo.
A největší nebezpečí je, že neumlkneme, ale budeme mlít prázdnou slámu. Na diváka nakonec nemyslí hlavně ten, kdo mu nic neříká.
Vlastně ne, největší nebezpečí nakonec asi je, že nevyslovíme to, co jsme vyslovit měli. Že pomineme a podceníme to, co jsme měli sdělit. Za to budeme souzeni, Gianniho teorie je poměrně nesmlouvavá. Zůstávám za ni ve vděčnosti.

Obrazy, které nemlčí

(úvodní slovo na vernisáži obrazů scénografky divadla NABOSO Evy Tajovské - pátek 25. VI. 10)

Když jsem dnes nad ránem přemýšlel, co tady říct, nenapadlo mě vůbec nic. Doufám, že nikoliv pouze proto, že bych byl už tak blbý, ale taky proto, že jsem výtvarné práce Evy Tajovské dosud nikdy neviděl. Eva jakožto žena lvice je pečlivě střeží jako svá lvíčata a je nesnadné se k nim dostat. Jako člověk zvědavý, v tomto ohledu snad dokonce lačný, jsem to zkoušel několikrát. Naposled když jsme se dohodli, že se Eva ujme dlouho opuštěného místa scénografky divadla NABOSO – v té chvíli jsem to považoval za poměrně rafinované a myslel jsem si, že jako režisér nabízející scénografce spolupráci bych mohl mít určité právo nahlédnout do jejího stylu práce. To jsem se ovšem mýlil, Eva svá lvíčata s noblesou uhájila. Ale to je možná nakonec právě to, o čem bych zde měl mluvit. Totiž že jedna z věcí, které mě potěšily, je skutečnost, že se pořád najdou lidé, kteří se nesnaží být za každou cenu vidět a nestarají se víc o sebepropagaci než o skutečnou tvorbu. Doufejme, že spolupráce s divadlem NABOSO v tomto Evu nezkazí.
Nakonec jedinou možností, jak dostat šanci vidět Eviny obrazy, bylo iniciovat s manžely Bařinkovými tuto výstavu, která je součástí oslav 110. výročí založení gymnázia. Josefovi a Lence proto moc děkuji. Díky nim to, co bylo skryto, vyšlo na povrch a já mám pocit, že je to moc dobře. Lvíčata se vrhla mezi nás. Nebo na nás? No přiznám se, že určitou děsivost jsem pocítil, když mi to dnes dopoledne nedalo a pokusil jsem se sem do galerie proniknout a obrazy si prohlédnout, když se výstava chystala.
Nejprve mě potěšilo, že se Eva věnuje tématu KRAJINY. Jako chorobný necestovatel jsem na toto téma trošku citlivý. Můj oblíbený malíř Vít Ondráček píše ve své knize Pootočené zrcadlo, že v dobách všeobecného turismu skutečný poutník neopouští svůj příbytek. Ostatně Lao-Tsi kdysi řekl k tomu / mudrc nemusí vyjít z domu. Dnes jsme často zavaleni nabídkami typu: Poznejte Alžír za tři dny, přírodní parky Spojených států za dva týdny a podobně. Když už teď na oslavách vzpomínáme na gymnaziální léta, vytanul mi na mysli kamarád z těchto časů, který se mi bohužel ztratil kdesi ve své zálibě, která patří k těm nejnebezpečnějším a je načichlá chemií. Tehdy mi jako vyhlášený svůdník říkal: Tome, já o ženách nevím nic. O ženách ví něco ten, kdo poznal jednu ženu pořádně, ne ten, kdo jich poznal hodně, ale jen chvíli. Dovoluji si tvrdit to samé o KRAJINĚ. Ostatně s Evou Tajovskou nás spojuje také to, že jsme oba pejskaři, takže víme, co to je každodenně prošlapávat stejné trasy. Rád říkám, že teprve po roce každodenních procházek, ve všech ročních obdobích a za každého počasí, člověk o KRAJINĚ alespoň trochu něco ví. A z Eviných obrazů tento pocit mám. Není to snaha zachytit dnes tolik adorovaný okamžik, prožitek. Není to snaha KRAJINU realisticky popsat, ani se pochlubit svou impresí z ní. Na mne Eviny obrazy působí jinak, než že by se snažily zachytit KRAJINU, jaká je. Spíše jako by se snažily říct taky něco o KRAJINĚ, jaká není, jaká by mohla být i jaká by mohla nebýt.
S Evou jsme se setkali při spolupráci na divadle, které je obvykle výsledkem komunikace, dialogu. Vždycky jsem záviděl malířům jejich samotu. Teď ovšem vidím, že i to je jen zdánlivé. Vždyť i obrazy mohou být výsledkem dialogu, kupříkladu každodenního dialogu s KRAJINOU. A stejný princip nacházím i v pracích, které zachycují motivy lidského TĚLA. K TĚLU je opět přistupováno stejně jako ke KRAJINĚ, opět bez snahy zachytit nebo impresionisticky vyjádřit, ale obrazy jsou opět daleko více výslednicí dialogu s KRAJINOU TĚLA.
A výsledkem jsou v obou případech obrazy, které nemlčí. A nemlčenlivost obrazů skutečně může být děsivá, snad je to tím, že dobře víme, že KRAJINA ani TĚLO nám, budeme-li jim naslouchat, nebudou říkat jen věci hezké. Evu obdivuji za tuto odvahu k dialogu s KRAJINOU i s TĚLEM. Kořeny této odvahy mohu svévolně nacházet třeba v helvétské víře, která nás rovněž spojuje. Jednak proto, že je to snad víra odvážná, a taky proto, že má blízko k nemlčení, k dialogu. Tedy aspoň se o nás protestantech říká, že jsme užvanění.
Čímž si naznačuji, že bych měl přestat žvanit. Na závěr mi ještě znovu dovolte, abych vyjádřil svou radost z toho, že se mezi absolventy gymnázia objevila autorka, z jejíž tvorby je přes všechny pochybnosti vidět skutečná víra v obsažnost tvůrčího procesu, že to není jen stylistické cvičení. Jen takové obrazy mohou nemlčet. A kdyby v pochybnostech docházela víra, zůstává ještě láska, kterou přes všechen zmar a všechno zoufalství pouštíme dovnitř, o čemž zazpívají Kejvaví chlapci. Evě přeju, aby její obrazy nikdy neumlkly. A aby měla vždy odvahu k dialogu, naději k porozumění a aby dokázala pouštět lásku dovnitř. LET LOVE IN.

Příspěvek do almanachu ke 110. výročí založení Gymnázia Boskovice

Už dlouho leží blog můj ladem - zveřejňuji tedy alespoň text o dramaťáku napsaný pro připravovaný almanach ke 110. výročí založení gymplu:

DK NABOSO jako kontinuita lásky k poezii

„Celý život žiješ z toho, co jsi do sebe nasál do dvaceti,“ říká můj milovaný spisovatel Jan Balabán. Gymnaziální léta jsou pro toto nasávání, bez ohledu na další, dekadentní konotace toho slova, velmi důležitá. Na gymnáziu vznikají přátelství, která trvají. A lásky, které si neseme ve svých srdcích už navěky. Třeba láska k poezii. S mým dodnes nejmilejším přítelem a básníkem P.J.M. jsme jako spolužáci na gymnáziu procházeli prvními básnickými láskami s intenzitou danou snad krásou na jaře kvetoucích sakur.

Když vzniklo v roce 2002 v Boskovicích amatérské divadlo NABOSO, uzrála ve mně vzápětí myšlenka realizovat jevištní recitační pásmo sestavené z poezie českých básníků 20. století. Asi jsem měl pocit, že už musím začít úročit to, co jsem získal. A touha po intenzitě krásy kvetoucích sakur, po senzitivitě gymnaziálních let, mě zavedla zpátky do žluté secesní budovy, k níž sakurová alej směřovala. Tak vznikl dramatický kroužek NABOSO, divadelní soubor s výhradním zaměřením na divadlo poezie, či spíše recitační sbory. Po prvním představení Noci a Tmy následoval ještě Magorův sbor na texty Ivana Martina Jirouse, Skácelova Smuténka a představení František Gellner: Já nehledal je, když mě nepotkalo.

Zažili jsme toho mnoho. Zkoušeli jsme, cestovali, odehráli desítky představení, účastnili se festivalů, byli jsme podrobováni rozborům, kritice, ale i odměňováni pochvalou, potleskem, festivalovými cenami, vydaným CD nebo pohledem na dojatého autora námi recitovaných veršů, sedícího v první řadě. A pak jsme si v jeho nové sbírce přečetli báseň Boskovice, kterou napsal při svých toulkách nočním městem, když přijel za námi. Práce byla tedy snad v dostatečné míře odměněna radostí, nejlépe vyjádřenou na divadelních večírcích, samozřejmě.

To nejpodstatnější je ovšem napsáno jinde než na diplomech z festivalů nebo v knihách respektovaných básníků. To si neseme v sobě, ukryté ve změti veršů, které jsme si dovolili rozezvučet, ve vzpomínkách a v přátelstvích, o kterých nepochybuji, že budou trvat. To jsou aleje, které nikdo nevykácí.

A především: Ať se mi někdo opováží tvrdit, že dnes už studenti nečtou! Nebo že nemilují poezii! Není to tak. Doloženo činy. A to je pro mě smyslem dramatického kroužku NABOSO. Kontinuita lásky k poezii.