Už dlouho leží blog můj ladem - zveřejňuji tedy alespoň text o dramaťáku napsaný pro připravovaný almanach ke 110. výročí založení gymplu:
DK NABOSO jako kontinuita lásky k poezii
„Celý život žiješ z toho, co jsi do sebe nasál do dvaceti,“ říká můj milovaný spisovatel Jan Balabán. Gymnaziální léta jsou pro toto nasávání, bez ohledu na další, dekadentní konotace toho slova, velmi důležitá. Na gymnáziu vznikají přátelství, která trvají. A lásky, které si neseme ve svých srdcích už navěky. Třeba láska k poezii. S mým dodnes nejmilejším přítelem a básníkem P.J.M. jsme jako spolužáci na gymnáziu procházeli prvními básnickými láskami s intenzitou danou snad krásou na jaře kvetoucích sakur.
Když vzniklo v roce 2002 v Boskovicích amatérské divadlo NABOSO, uzrála ve mně vzápětí myšlenka realizovat jevištní recitační pásmo sestavené z poezie českých básníků 20. století. Asi jsem měl pocit, že už musím začít úročit to, co jsem získal. A touha po intenzitě krásy kvetoucích sakur, po senzitivitě gymnaziálních let, mě zavedla zpátky do žluté secesní budovy, k níž sakurová alej směřovala. Tak vznikl dramatický kroužek NABOSO, divadelní soubor s výhradním zaměřením na divadlo poezie, či spíše recitační sbory. Po prvním představení Noci a Tmy následoval ještě Magorův sbor na texty Ivana Martina Jirouse, Skácelova Smuténka a představení František Gellner: Já nehledal je, když mě nepotkalo.
Zažili jsme toho mnoho. Zkoušeli jsme, cestovali, odehráli desítky představení, účastnili se festivalů, byli jsme podrobováni rozborům, kritice, ale i odměňováni pochvalou, potleskem, festivalovými cenami, vydaným CD nebo pohledem na dojatého autora námi recitovaných veršů, sedícího v první řadě. A pak jsme si v jeho nové sbírce přečetli báseň Boskovice, kterou napsal při svých toulkách nočním městem, když přijel za námi. Práce byla tedy snad v dostatečné míře odměněna radostí, nejlépe vyjádřenou na divadelních večírcích, samozřejmě.
To nejpodstatnější je ovšem napsáno jinde než na diplomech z festivalů nebo v knihách respektovaných básníků. To si neseme v sobě, ukryté ve změti veršů, které jsme si dovolili rozezvučet, ve vzpomínkách a v přátelstvích, o kterých nepochybuji, že budou trvat. To jsou aleje, které nikdo nevykácí.
A především: Ať se mi někdo opováží tvrdit, že dnes už studenti nečtou! Nebo že nemilují poezii! Není to tak. Doloženo činy. A to je pro mě smyslem dramatického kroužku NABOSO. Kontinuita lásky k poezii.
