Příběh Lháře jako Jonášova velká ryba

Nemyslím si, že Lhář je kniha, která vypráví o muži, jenž lže sám sobě. Sám sobě - a tudíž i svému okolí, protože kdo lže sám sobě, ten logicky lže i lidem okolo sebe.

Řekl bych, že je to celé složitější. Opačně to totiž neplatí, neboť nelhat sobě ještě neznamená umět říkat pravdu svému okolí. Kupříkladu z toho důvodu, že všichni o sobě víme i různé nepěkné pravdy, které zrovna netoužíme vykřikovat do světa. Žijeme však, a to i lidé víceméně osamělí a nepříliš integrativní, ve vztazích k jiným lidem a ve vztazích k okolnímu světu, a i to definuje nás a naši pravdivost. Život v pravdě tedy není jen otázkou pravdivosti k sobě samému, ale také pravdivosti vztahů – k lidem, i k Bohu. K Pravdě jako takové, k Pravdě, která nás přesahuje, která není pouhou součástí nás samých.

I když třeba zrovna sami sobě nelžeme, můžeme přesto utíkat před Pravdou jako Jonáš před Bohem - nasedat na loď do Taršíše a v posledku končit ve velrybích břichách, ať už z jakýchkoliv důvodů. Ostatně byla Jonášovým důvodem neposlušnost, nebo docela obyčejný strach? Nebo docela obyčejný stud?

Když se rozbouří moře a lodníci hledají viníka, Jonáš nezapírá. Nelže o tom, že prchá před Hospodinem – tedy před Pravdou. Ani Johannes Vig nelže sám sobě a možná ani svému okolí. Lež je hlubší podstatou jeho nedořešené, skrývavé životní situace. Je si v pravdě vědom toho, že stojí mimo Pravdu, že se ve svém životě někam odchýlil a ocitl se na lodi do Taršíše. A právě to rozpoutá pomyslnou existenciální bouři. A tato bouře je vlastně šancí vrátit se zpět na správnou cestu.

Samotný příběh Lháře je možná velrybou, která na tři dny a tři noci pohltila Johannese Viga, aby ho na konci vyvrhla na pevninu.

Interview pro festivalový magazín Hobblíku a MUMRAJe

1) Jaký máte vztah k festivalu Hobblík a MUMRAJ! ?

Už jsme se festivalu pár let neúčastnili, ale vztah k němu máme, řekl bych, dobrý. Viděli jsme zde skvělá představení - třeba Inventury divadla Prkno, rozbory zde bývají obsažné a v zákulisí soubory podporuje energická a ochotná paní s nádherným altem.

2) Co nám letos předvedete?

Inscenaci hry Jáchyma Topola UVAŘENO. Nepohádkový příběh o tom, že kdo se spřáhne se zlem, skončí v pekle.

3) Řekněte nám něco o místě, odkud pocházíte.

Pocházíme z Boskovic, což je maloměsto s bohatou minulostí a ne příliš útěšnou současností. Jako mnoho jiných v této zemi. Okolní krajina, ve které se setkává Boskovická brázda s Drahanskou vrchovinou, a město tak obklopují zalesněné kopce i mírně zvlněná pole, je však přeci jen zdrojem jistých pozitivních sil. Stejně jako historie, byť mnohdy krutá - o podstatnou část své kulturní tradice a jistě i společenské pestrosti Boskovice přišly odsunem židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. Připomíná to torzo židovského města, zničené nejprve komunisty a poté investory.

4) Letošním tématem festivalu jsou různá výročí. Slavíte také nějaké výročí v souboru? Nebo aspoň významné narozeniny?

Pokud vydržíme do podzimu, oslavíme 10 let trvání souboru. Jak to oslavíme, to zatím netuším, ale jisté propátrání minulosti bude asi nutné, i když ohlížení se nemusí být zrovna bezbolestné. Ale příležitost k oslavě a poděkování to určitě bude.

5) Chodíte se jako soubor inspirovat i do profesionálních divadel?

Společně ne. Možná někteří chodí, ale nevím, jestli se dá říct, že pro inspiraci. Já osobně čerpám inspiraci spíš odjinud, hlavně z literatury. Věřím víc na možnost inspirace řekněme mezidisciplinární, i báseň či píseň můžou naučit člověka cosi podstatného o směřování k celistvému uměleckému tvaru.

6) Jaký máte rituál před vystoupením?

Vzhledem k podobě současné inscenace jsme aktuálně přejali určité rituály sportovní. A kdo potřebuje a může, dává si, tuším, malou kořalku.

7) Co děláte nejraději po představení?

Chodíme na rozbory. Ať už před porotu nebo mezi diváky. Pokud není ani jedno možné, tak si musíme vystačit sami. Jsme totiž trochu intelektuální a hodně užvaněný soubor, takže moc rádi představení řešíme a rozebíráme, mnohdy tak dlouze, že je nutná návštěva některého z non-stopů ve městě.

Tomáš Trumpeš - divadlo NABOSO