Nepokoj všem ratolestem slovanské lípy!

A máme pokřtěno. Představení se vydařilo, lidí přišlo víc, než jsem po pěti letech hraní Magorova sboru očekával, dorazilo i několik vzácných a vážených hostů. I Víťa Hlaváč, jehož přínos byl v době vzniku představení nezanedbatelný. A tak jsme ho vytáhli za námi na jeviště a společně s Giannim pak provedl křest CD patřičným nápojem.

Velkou radost mi udělal malíř Vít Ondráček. Už ráno volal, že možná dorazí, nakonec skutečně s Janou přijeli, zachránili památeční špunt od šampaňského, představení chválili a koupili si pět cédéček, prý pro přátele a ne ledasjaké. A ještě mi Víťa věnoval svou knihu Pootočené zrcadlo s věnováním: Nepokoj všem ratolestem slovanské lípy! Což se mi pěkně spojilo s Magorem, který, pokud se dobře pamatuju, v jakémsi rozhovoru sám sebe označil indiánským jménem Ten, který působí neklid. Ve Víťově knize jsme pak s Markem nadšeně listovali.

Večírek se vydařil jako obvykle, některé věci členové divadla NABOSO prostě umí a nezklamou v nich. Ovšem pojídání Markova salátu z ešusů patřilo jistě k tomu nejkrásnějšímu, co se na divadelních večírcích kdy odehrálo.

Tak snad zase jedna věc do konce dotažená a můžeme se vrhnout na věci nové. Zkoušení Uvařena se nám komplikuje, ale zastavit už se nenecháme. Rušit však bohužel budeme muset některé reprízy Gazdiny. Divadlo holt stojí na živých lidech a ti jsou křehcí.

Kromě Uvařena spřádám plány na další nové představení. Monodrama – to tu ještě nebylo. Roztržky kořenů a rozmilovanost větvoví bude bez konce! Vypadá to, že i NABOSO bude dál působit neklid a nepokoj.

Z četby Písma

(poznámka k debatě s Giannim o tom, co přetrvá, i když to bude zapomenuto)

Všechny řeky spějí do moře,

a moře se nepřeplní;

do místa, z něhož vytékají,

se zase vracejí k novému koloběhu.

Všechny věci jsou tak únavné,

že se to ani nedá vypovědět;

nenasytí se oko viděním,

nenasytí se ucho slyšením.

Co se dálo, bude se dít zase,

a co se dělalo, bude se znovu dělat;

pod sluncem není nic nového.

Je něco, o čem lze říci:

Hleď, to je cosi nového?

I to bylo v dávných dobách,

které byly před námi.

Nelze podržet v paměti věci minulé;

a ani budoucí, které nastanou,

nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.

Kazatel I, 7 - 11

Magorův sbor II.

Lenka Nerudová nás zachránila, naučila se během čtvrtečního večera celý Magorův sbor a tak jsme v pátek mohli vyrazit do Letovic. Už ranní zkouška vypadala dobře, až jsme si s Giannim říkali, že to se představení určitě nepovede. A povedlo.

Hráli jsme pro studenty Biskupského gymnázia a publikum šumělo mnohem méně, než jsem čekal. Z první řady nám pozorně naslouchal básník a prozaik Pavel Kolmačka, který v následné diskusi kladl nelehké otázky.

Část souboru po návratu poobědvala na Penzionu Zlatá růže. Každý holt dělá, co může. Část této části zakončila akci v kafírně.

Tak snad se povede i křest. Ovšem jedna špatná zpráva nás již postihla – kmotr Zdeněk Šturma nemůže přijet. Snad tedy napíše alespoň zdravici a tu na křtu přečte přítel P. J. M.

Včera večer jsme s Giannim ještě probírali myšlenku, která nás oba nezávisle napadla a v Humpolci ji nadnesla bezelstně paní Jana Hradilková. Totiž jestli se nepokusit ještě o představení Magorův sbor II. a nesáhnout po pozdějších autorových básních.

V noci jsem se pustil do četby svých oblíbených sbírek z přelomu tisíciletí – Magorova vanitas, Ubíječ labutí a Rattus norvegicus. Bohužel jsem seznal, že Magorova pozdní tvorba se mi jeví osamělá a jednohlasá. A zase ty jilmy, dnes v Letovicích tak krásně rozechvělé.

***

Snad budu už jen

vycházet za humna

a za humny pozorovat jilmy

a nažky jejich

jež z nich budou se snášet

na dlani chovat

Ať tak či onak

nechci už

připomínat si jak jsem byl chrabrý

umírající habry

zednickou lžící nahozené stěny

Nevíš jak je mi

a ani nechtěj to vědět

Je jaro

z brlohu klube se medvěd

Poznámky z FEMADu

Kromě účasti s inscenací Gazdina roba jsme s Giannim absolvovali letošní ročník poděbradského festivalu FEMAD také jako frekventanti kritického klubu.

Zde mé poznámky:

- Divadlo musí umět do obrazu vejít... Aha, divadlo z něj taky musí umět odejít...

- Absenci režie přežijí jen ti nejlepší herci. Ale pak to stojí za to...

- Život totož je humornej a šťastnej." - Jo, až z toho Hrabal skočil z vokna...

- Vida, pokud je divadlo poctivě udělané, může být i úplně neoriginální...

- Banalitu nelze ztvárnit banálně...

- "Čechov ovlivnil celé divadlo 20. století, včetně absurdního dramatu." - Díky, pane Felzmanne, já hňup bych na to sám nepřišel...

Nejzásadnější poznámku na rozborech ovšem přinesl Gianni: "Já si myslím, že postmoderna rozhodně je konzervativní."

Mejl od paní Hradilkové

Jako milá dohra vystoupení Magorova sboru v Humpolci dorazil mejl od paní Jany Hradilkové (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jana-hradilkova.php), která mimo jiné navazuje na naši humpoleckou debatu o Janu Zábranovi. Poslala mi úryvek z rozhovoru s americkým bohemistou J. Boltem. Zveřejňuji ho nejen jako vynikající přiblížení osobnosti Jana Zábrany, jehož knihu jsme před pár lety dramatizovali, ale také jako vynikající postřeh o české literatuře vůbec. Vynikající a dosti krutý - aspoň pro nás, co nejsme "očarováni."

Zábrana mě zaujal jednak tím, že nabízel pohled do tvůrčí dílny básníka a překladatele, tehdy jsem pracoval na volné noze jako překladatel a dělal první pokusy s literárními překlady. A také mě zaujala jeho schopnost účinně vyprávět, ten ironický a kontrolovaný hněv i ta snaha o přesnost, které dávají pointy jeho anekdotám a ženou jeho historky a myšlenky dopředu. V denících vypravuje jednu vzpomínku z gymnázia: cestoval v létě s kamarády, jednu noc spali na žíněnkách v tělocvičně v Uherském Hradišti a ve tmě slyšeli někoho vyprávět Poeovu povídku Zrádné srdce - někoho, kdo uměl celou povídku zpaměti a recitoval to bez zbytečného patosu, "ne jako literární text, ale jako vyprávění, tiché vyprávění v první osobě". Zábrana vypravuje tuto událost v denících vlastně dvakrát, je vidět, jak intenzivně ji prožíval a jak intenzivně prožívá vzpomínku na ni. Oceňuje ten příjemný, věcný, odtělesněný, nedramatický a přesný hlas a chce tomu vlastně po kolika letech vzdát jakýsi hold. Pro Zábranu-překladatele je to sen o dokonalém přetlumočení, ale také vlastně uznání, jak paměť s příběhem srůstá, jak vzpomínka splývá se svou jazykovou podobou. V denících je Zábrana posedlý jazykem, ale není fascinován svým vlastním jazykem, svou vlastní řečí - hlavní roli nehraje jazyk, nýbrž příběh, děj. Dodnes si myslím, že je to spíše minoritní linie v české literatuře, ta je totiž jinak očarována hrabalovsky pábitelskou mnohomluvností a haškovským hospodským kecem...

Z četby

Konečně byla jasná křehkost úplně všeho.

Cormac McCarthy: Cesta