Jako milá dohra vystoupení Magorova sboru v Humpolci dorazil mejl od paní Jany Hradilkové (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jana-hradilkova.php), která mimo jiné navazuje na naši humpoleckou debatu o Janu Zábranovi. Poslala mi úryvek z rozhovoru s americkým bohemistou J. Boltem. Zveřejňuji ho nejen jako vynikající přiblížení osobnosti Jana Zábrany, jehož knihu jsme před pár lety dramatizovali, ale také jako vynikající postřeh o české literatuře vůbec. Vynikající a dosti krutý - aspoň pro nás, co nejsme "očarováni."
Zábrana mě zaujal jednak tím, že nabízel pohled do tvůrčí dílny básníka a překladatele, tehdy jsem pracoval na volné noze jako překladatel a dělal první pokusy s literárními překlady. A také mě zaujala jeho schopnost účinně vyprávět, ten ironický a kontrolovaný hněv i ta snaha o přesnost, které dávají pointy jeho anekdotám a ženou jeho historky a myšlenky dopředu. V denících vypravuje jednu vzpomínku z gymnázia: cestoval v létě s kamarády, jednu noc spali na žíněnkách v tělocvičně v Uherském Hradišti a ve tmě slyšeli někoho vyprávět Poeovu povídku Zrádné srdce - někoho, kdo uměl celou povídku zpaměti a recitoval to bez zbytečného patosu, "ne jako literární text, ale jako vyprávění, tiché vyprávění v první osobě". Zábrana vypravuje tuto událost v denících vlastně dvakrát, je vidět, jak intenzivně ji prožíval a jak intenzivně prožívá vzpomínku na ni. Oceňuje ten příjemný, věcný, odtělesněný, nedramatický a přesný hlas a chce tomu vlastně po kolika letech vzdát jakýsi hold. Pro Zábranu-překladatele je to sen o dokonalém přetlumočení, ale také vlastně uznání, jak paměť s příběhem srůstá, jak vzpomínka splývá se svou jazykovou podobou. V denících je Zábrana posedlý jazykem, ale není fascinován svým vlastním jazykem, svou vlastní řečí - hlavní roli nehraje jazyk, nýbrž příběh, děj. Dodnes si myslím, že je to spíše minoritní linie v české literatuře, ta je totiž jinak očarována hrabalovsky pábitelskou mnohomluvností a haškovským hospodským kecem...
Žádné komentáře:
Okomentovat