Kolik příležitostí promarní nepohotový člověk! Na Divadelním
Pikniku ve Volyni jsem při rozhovoru pro festivalový zpravodaj dostal otázku,
jestli se zaměřujeme pouze na činohru. Odpověděl jsem suchopárně, že se NABOSO zabývá
také divadlem poezie a jednorázovými studiovými představeními, jako jsou
literární pásma. Po rozhovoru jsem si vyčítal, že jsem odpověď
neuzavřel zdůrazněním toho, že jednotícím prvkem všech těchto linií je důraz na
slovo, které je hlavním stavebním kamenem naší práce, ať už činoherní či jiné.
V recenzi Jana Šotkovského na naše festivalové představení
Lháře se na další straně dočítám, že jsme se „měli spolehnout spíše na jiné výrazové prostředky než na slovo, na
kterém je naše inscenace chtě nechtě založena“. O to víc mě rozhovorové
zaváhání mrzí, oba texty ve zpravodaji spolu mohly vytvářet pěkný dialog.
Inscenace je na slovu založena samozřejmě „chtě“ – jako vše,
co děláme. Nechci polemizovat s tím, kde vidí recenzent problematické
vlastnosti naší inscenace, jen je v tomto případě pokládám spíše za
součást žánru. Dovolil bych si ale pozastavit se nad východiskem, které navrhuje.
Neboť se domnívám, že pokud bychom na ně přistoupili, ztratíme vše, čím jsme,
naši divadelní identitu.
Zároveň je velice zajímavé, jaké nedůvěry se dostává slovu.
Možná je to skutečně tak, že dnešní společnost ztrácí schopnost vnímat slovo,
řeč, text; neumí se na ně soustředit, přestává jim rozumět. Upozorňují na to
pedagogové a také divadlo založené na důvěře ve slovo není zrovna součástí
trendu. Při velmi ojedinělých zkušenostech se současným profesionálním, ale i
amatérským divadlem vnímám, že slovo je chápáno především jako odrazový můstek,
v lepším případě platforma, od nichž se divadelníci mohou odrazit k tomu,
aby se divadelně vydováděli, dali průchod své tvořivosti a často odvislé
potřebě emocionálního vybití. Tento přístup je mi zcela cizí. Nezajímá mě jako
diváka a logicky jsem mu vzdálen i jako režisér. Slovo v něm není skutečným
stavebním kamenem, natožpak střechou, oknem, barvou či útulným a funkčním
vnitřním zařízením takto vytvářených inscenací.
Důvěru ve slovo si uchovávám. A věřím, že i divadlo založené
na této důvěře má svůj smysl a svoje místo, jakkoliv je dnes spíše na periferii
divadelního zájmu. Souhlasím s tím, že Lhář je v tomto smyslu pro
diváky velmi náročná inscenace. Avšak v případě velmi náročné taneční či
pohybové inscenace by dnes, domnívám se, někdo těžko navrhoval, aby byl
divadelní tvar raději méně taneční, méně pohybový. Zato slovo je možné utlačovat,
vykazovat do jakýchsi mezí. Právě proti této tendenci se ohrazujeme už samou
podstatou toho, co v divadle NABOSO děláme. Nijak programově, ale protože
takoví jsme.
Ostatně uchovávám si zatím nejen důvěru ve slovo, ale i
důvěru v publikum. Jistě, náročné představení založené na slově není pro
každého, ale to náročné pohybové představení také ne. Přesto se domnívám (a
zkušenost to zatím potvrzuje), že v tom nejsme sami a existuje také
nezanedbatelná část diváctva, která slovo přijímá, rozumí mu a třeba i v náročném
tvaru je ochotná a schopná se na ně soustředit. Věřím, že není zase tak málo
těch, kteří po slovu hladovějí, a proto má snad i na divadle stále smysl setkávat
se nad inscenacemi, které na slově a ze slov s důvěrou staví.
