Nemyslím si, že Lhář je kniha, která vypráví o muži, jenž lže sám sobě. Sám sobě - a tudíž i svému okolí, protože kdo lže sám sobě, ten logicky lže i lidem okolo sebe.
Řekl bych, že je to celé složitější. Opačně to totiž neplatí, neboť nelhat sobě ještě neznamená umět říkat pravdu svému okolí. Kupříkladu z toho důvodu, že všichni o sobě víme i různé nepěkné pravdy, které zrovna netoužíme vykřikovat do světa. Žijeme však, a to i lidé víceméně osamělí a nepříliš integrativní, ve vztazích k jiným lidem a ve vztazích k okolnímu světu, a i to definuje nás a naši pravdivost. Život v pravdě tedy není jen otázkou pravdivosti k sobě samému, ale také pravdivosti vztahů – k lidem, i k Bohu. K Pravdě jako takové, k Pravdě, která nás přesahuje, která není pouhou součástí nás samých.
I když třeba zrovna sami sobě nelžeme, můžeme přesto utíkat před Pravdou jako Jonáš před Bohem - nasedat na loď do Taršíše a v posledku končit ve velrybích břichách, ať už z jakýchkoliv důvodů. Ostatně byla Jonášovým důvodem neposlušnost, nebo docela obyčejný strach? Nebo docela obyčejný stud?
Když se rozbouří moře a lodníci hledají viníka, Jonáš nezapírá. Nelže o tom, že prchá před Hospodinem – tedy před Pravdou. Ani Johannes Vig nelže sám sobě a možná ani svému okolí. Lež je hlubší podstatou jeho nedořešené, skrývavé životní situace. Je si v pravdě vědom toho, že stojí mimo Pravdu, že se ve svém životě někam odchýlil a ocitl se na lodi do Taršíše. A právě to rozpoutá pomyslnou existenciální bouři. A tato bouře je vlastně šancí vrátit se zpět na správnou cestu.
Samotný příběh Lháře je možná velrybou, která na tři dny a tři noci pohltila Johannese Viga, aby ho na konci vyvrhla na pevninu.
Žádné komentáře:
Okomentovat