Důvěra ve slovo

Kolik příležitostí promarní nepohotový člověk! Na Divadelním Pikniku ve Volyni jsem při rozhovoru pro festivalový zpravodaj dostal otázku, jestli se zaměřujeme pouze na činohru. Odpověděl jsem suchopárně, že se NABOSO zabývá také divadlem poezie a jednorázovými studiovými představeními, jako jsou literární pásma. Po rozhovoru jsem si vyčítal, že jsem odpověď neuzavřel zdůrazněním toho, že jednotícím prvkem všech těchto linií je důraz na slovo, které je hlavním stavebním kamenem naší práce, ať už činoherní či jiné.

V recenzi Jana Šotkovského na naše festivalové představení Lháře se na další straně dočítám, že jsme se „měli spolehnout spíše na jiné výrazové prostředky než na slovo, na kterém je naše inscenace chtě nechtě založena“. O to víc mě rozhovorové zaváhání mrzí, oba texty ve zpravodaji spolu mohly vytvářet pěkný dialog.

Inscenace je na slovu založena samozřejmě „chtě“ – jako vše, co děláme. Nechci polemizovat s tím, kde vidí recenzent problematické vlastnosti naší inscenace, jen je v tomto případě pokládám spíše za součást žánru. Dovolil bych si ale pozastavit se nad východiskem, které navrhuje. Neboť se domnívám, že pokud bychom na ně přistoupili, ztratíme vše, čím jsme, naši divadelní identitu.

Zároveň je velice zajímavé, jaké nedůvěry se dostává slovu. Možná je to skutečně tak, že dnešní společnost ztrácí schopnost vnímat slovo, řeč, text; neumí se na ně soustředit, přestává jim rozumět. Upozorňují na to pedagogové a také divadlo založené na důvěře ve slovo není zrovna součástí trendu. Při velmi ojedinělých zkušenostech se současným profesionálním, ale i amatérským divadlem vnímám, že slovo je chápáno především jako odrazový můstek, v lepším případě platforma, od nichž se divadelníci mohou odrazit k tomu, aby se divadelně vydováděli, dali průchod své tvořivosti a často odvislé potřebě emocionálního vybití. Tento přístup je mi zcela cizí. Nezajímá mě jako diváka a logicky jsem mu vzdálen i jako režisér. Slovo v něm není skutečným stavebním kamenem, natožpak střechou, oknem, barvou či útulným a funkčním vnitřním zařízením takto vytvářených inscenací.

Důvěru ve slovo si uchovávám. A věřím, že i divadlo založené na této důvěře má svůj smysl a svoje místo, jakkoliv je dnes spíše na periferii divadelního zájmu. Souhlasím s tím, že Lhář je v tomto smyslu pro diváky velmi náročná inscenace. Avšak v případě velmi náročné taneční či pohybové inscenace by dnes, domnívám se, někdo těžko navrhoval, aby byl divadelní tvar raději méně taneční, méně pohybový. Zato slovo je možné utlačovat, vykazovat do jakýchsi mezí. Právě proti této tendenci se ohrazujeme už samou podstatou toho, co v divadle NABOSO děláme. Nijak programově, ale protože takoví jsme.

Ostatně uchovávám si zatím nejen důvěru ve slovo, ale i důvěru v publikum. Jistě, náročné představení založené na slově není pro každého, ale to náročné pohybové představení také ne. Přesto se domnívám (a zkušenost to zatím potvrzuje), že v tom nejsme sami a existuje také nezanedbatelná část diváctva, která slovo přijímá, rozumí mu a třeba i v náročném tvaru je ochotná a schopná se na ně soustředit. Věřím, že není zase tak málo těch, kteří po slovu hladovějí, a proto má snad i na divadle stále smysl setkávat se nad inscenacemi, které na slově a ze slov s důvěrou staví.

Z četby

Na festivalu ve Volyni prohlásil jeden z diváků, že Uvařeno přináší až příliš temný pohled do lidské duše a rozkrývá příliš hnusná téma, a že se mu na to nechce dívat. Příště si bereme na pomoc s vysvětlením C. G. Junga:

Když tedy poukazuji na ponurý vzhled duševního pozadí, děje se to nikoli proto, abych pesimisticky vztyčoval varovný prst, ale spíše zdůrazňuji skutečnost, že nevědomí bez ohledu na svůj odstrašující vzhled má mocnou přitažlivou sílu a to nejen vůči chorobným povahám, ale i vůči zdravým, pozitivním duchům. Základem duše je příroda a příroda je tvořivý život. Příroda sama sice boří to, co vybudovala, ale znova to staví. To, co moderní relativismus ničí v hodnotách ve viditelném světě, nám znova dává do duše. Zpočátku ovšem vidíme jen sestup do temnoty a ohavnosti, avšak kdo nesnese tento pohled, nikdy nevytvoří ani to, co je krásné. Světlo se vždycky rodí jen ze tmy a žádné slunce přece nezůstane stát na nebi proto, že se na ně upnula úzkostná lidská touha.

C. G. Jung: Problém duše moderního člověka

Rozhovor pro festivalové noviny - Boskovice 2012

Mohl bys prosím krátce popsat festival Jiráskův Hronov a vaši přímou nominaci na jeho 82. ročník?

O Hronově se říká, že je to Mekka amatérských divadelníků. Pokud to správně chápu, ústí na něj všechny jednotlivé žánrové přehlídky a setkávají se na něm nejlepší činoherní, experimentální, loutkářské inscenace, inscenace divadla poezie a podobně. Jinak o konkrétní podobě Hronova vlastně nic nevím, dosud jsme tam nikdy nebyli. Naše cesta na Hronov vedla přes krajskou a posléze celostátní přehlídku činoherního divadla, v obou kolech vybrala porota naši inscenaci hry Jáchyma Topola Uvařeno k dalšímu postupu.

Proč zrovna Magorův sbor a Uvařeno v jednom večeru? Co je spojuje? A co může diváka překvapit? Co překvapilo tebe?

Popravdě řečeno to původně vzniklo trochu náhodou, že jsme tyto dvě inscenace sloučili do jednoho večera, bylo to pro festival v Českých Budějovicích. Ač to zní hloupě, mě v tu chvíli překvapilo, že logika tohoto spojení spočívá už v tom, že obě inscenace zpracovávají texty s vězeňskou tématikou. Jak už to tak bývá, do té doby jsem si to, co bilo do očí, neuvědomoval. Samovolně tak vznikl jakýsi kriminálnický večer. Ale paralel by se dalo určitě najít víc, oba autoři patří k nejvýznamnějším představitelům undergroundu a z naší strany se jedná tak trochu o Best Of divadla NABOSO - Magorův sbor a Uvařeno jsou naše doposud nejúspěšnější a snad i nejlepší inscenace.

Chcete udržet tradici účinkování na festivalu Boskovice i nadále? Co chystáte na příští rok?

To záleží samozřejmě hlavně na Unijazzu. Ale pokud bude NABOSO existovat, určitě bude, snad ne moc drze, o účinkování na festivalu stát. Pro nás je festival domácí nejen ve smyslu geografickém, ale přináší přesně tu kulturu, po které jednak prahneme a jednak se ji snažíme vytvářet. Takže touha po účasti je přirozená, kdo by nechtěl tak trochu patřit tam, kde se cítí doma. Na příští sezónu připravujeme dramatizaci románu dánského spisovatele Martina A. Hansena Lhář.

Jaký divák je pro Vás ten "pravý"? Domácí, festivalový, zájezdový... A proč?

Člověk by měl být asi vděčný za každého, kdo přijde. Ale abych neutíkal od otázky - obecně myslím, že největší nebezpečí divadla není řemeslná nedovednost, ale chvíle, kde přestává být komunikací a stává se výrobnou broušených pohárů, ze kterých ale není co pít. Divadlo je jen prostředek, jak něco sdělit. Proto asi toužíme po divácích, kteří se nepřichází bavit, nepřichází ani obdivovat, ale přichází otevření ke sdělení, ke komunikaci. Myslím, že tahle charakteristika na návštěvníky festivalu Boskovice obecně sedí.

[ptala se Magdaléna Kolářová, odpovídal Tomáš Trumpeš]

V duchu protestantské úcty

[text z programu pásma Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho]


Pan farář Miroslav Rozbořil mi před časem zapůjčil přepis vzpomínání „Co znamenala víra v mém životě“, které v tomto kostele přednesl Karel Boháček u příležitosti svých 80. narozenin. Myslím, že za zaznamenání a zachování tohoto přepisu panu faráři patří velký vděk.

Když jsem byl osloven, abych se podílel na oslavách 60. výročí založení samostatného boskovického evangelického sboru, napadlo mě, že by ten text mohl znovu zaznít. Nejen proto, že je to velmi působivé svědectví o až neuvěřitelných a vpravdě dramatických událostech v životě Karla Boháčka, který bojoval v první světové válce, za druhé světové války pracoval v odboji a byl vězněn gestapem a po Únoru 48 se dlouhá léta ukrýval před komunisty. Ale především proto, že je to opravdivé svědectví o dobrém a skromném člověku naplněném upřímnou vírou.

Svou práci na pásmu „Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho“ bych rád věnoval in memoriam svým prarodičům, Boleslavu a Josefě Pavlíčkovým, kteří žili v Sudicích; podle vzpomínek mé tety se dědeček s panem Boháčkem znal a o jeho ukrývání věděl. A já jsem od něj příběh muže ukrývajícího se po léta ve chlévě pod žlabem slýchával už v dětství.

Pro mě dědeček byl a ve vzpomínkách doposud je rovněž příkladem výjimečně dobrého člověka, jehož pevná víra byla vždy neinvazivní, nepovýšená, dobrotivá a prodchnutá skutečnou láskou k lidem, přičemž žádného člověka neodsuzoval, avšak i k chybujícím a ztraceným vždy přistupoval s laskavostí.

Spisovatel Jan Balabán říkal, že evangelíci nemají okolo sebe ani tak oblak svědků jako spíše oblak předků. Snad i naše dnešní pásmo může být příležitostí ke vzpomínání, k zahalení se do tohoto oblaku, v duchu protestantské úcty k víře našich otců a dědů.

Příběh Lháře jako Jonášova velká ryba

Nemyslím si, že Lhář je kniha, která vypráví o muži, jenž lže sám sobě. Sám sobě - a tudíž i svému okolí, protože kdo lže sám sobě, ten logicky lže i lidem okolo sebe.

Řekl bych, že je to celé složitější. Opačně to totiž neplatí, neboť nelhat sobě ještě neznamená umět říkat pravdu svému okolí. Kupříkladu z toho důvodu, že všichni o sobě víme i různé nepěkné pravdy, které zrovna netoužíme vykřikovat do světa. Žijeme však, a to i lidé víceméně osamělí a nepříliš integrativní, ve vztazích k jiným lidem a ve vztazích k okolnímu světu, a i to definuje nás a naši pravdivost. Život v pravdě tedy není jen otázkou pravdivosti k sobě samému, ale také pravdivosti vztahů – k lidem, i k Bohu. K Pravdě jako takové, k Pravdě, která nás přesahuje, která není pouhou součástí nás samých.

I když třeba zrovna sami sobě nelžeme, můžeme přesto utíkat před Pravdou jako Jonáš před Bohem - nasedat na loď do Taršíše a v posledku končit ve velrybích břichách, ať už z jakýchkoliv důvodů. Ostatně byla Jonášovým důvodem neposlušnost, nebo docela obyčejný strach? Nebo docela obyčejný stud?

Když se rozbouří moře a lodníci hledají viníka, Jonáš nezapírá. Nelže o tom, že prchá před Hospodinem – tedy před Pravdou. Ani Johannes Vig nelže sám sobě a možná ani svému okolí. Lež je hlubší podstatou jeho nedořešené, skrývavé životní situace. Je si v pravdě vědom toho, že stojí mimo Pravdu, že se ve svém životě někam odchýlil a ocitl se na lodi do Taršíše. A právě to rozpoutá pomyslnou existenciální bouři. A tato bouře je vlastně šancí vrátit se zpět na správnou cestu.

Samotný příběh Lháře je možná velrybou, která na tři dny a tři noci pohltila Johannese Viga, aby ho na konci vyvrhla na pevninu.

Interview pro festivalový magazín Hobblíku a MUMRAJe

1) Jaký máte vztah k festivalu Hobblík a MUMRAJ! ?

Už jsme se festivalu pár let neúčastnili, ale vztah k němu máme, řekl bych, dobrý. Viděli jsme zde skvělá představení - třeba Inventury divadla Prkno, rozbory zde bývají obsažné a v zákulisí soubory podporuje energická a ochotná paní s nádherným altem.

2) Co nám letos předvedete?

Inscenaci hry Jáchyma Topola UVAŘENO. Nepohádkový příběh o tom, že kdo se spřáhne se zlem, skončí v pekle.

3) Řekněte nám něco o místě, odkud pocházíte.

Pocházíme z Boskovic, což je maloměsto s bohatou minulostí a ne příliš útěšnou současností. Jako mnoho jiných v této zemi. Okolní krajina, ve které se setkává Boskovická brázda s Drahanskou vrchovinou, a město tak obklopují zalesněné kopce i mírně zvlněná pole, je však přeci jen zdrojem jistých pozitivních sil. Stejně jako historie, byť mnohdy krutá - o podstatnou část své kulturní tradice a jistě i společenské pestrosti Boskovice přišly odsunem židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. Připomíná to torzo židovského města, zničené nejprve komunisty a poté investory.

4) Letošním tématem festivalu jsou různá výročí. Slavíte také nějaké výročí v souboru? Nebo aspoň významné narozeniny?

Pokud vydržíme do podzimu, oslavíme 10 let trvání souboru. Jak to oslavíme, to zatím netuším, ale jisté propátrání minulosti bude asi nutné, i když ohlížení se nemusí být zrovna bezbolestné. Ale příležitost k oslavě a poděkování to určitě bude.

5) Chodíte se jako soubor inspirovat i do profesionálních divadel?

Společně ne. Možná někteří chodí, ale nevím, jestli se dá říct, že pro inspiraci. Já osobně čerpám inspiraci spíš odjinud, hlavně z literatury. Věřím víc na možnost inspirace řekněme mezidisciplinární, i báseň či píseň můžou naučit člověka cosi podstatného o směřování k celistvému uměleckému tvaru.

6) Jaký máte rituál před vystoupením?

Vzhledem k podobě současné inscenace jsme aktuálně přejali určité rituály sportovní. A kdo potřebuje a může, dává si, tuším, malou kořalku.

7) Co děláte nejraději po představení?

Chodíme na rozbory. Ať už před porotu nebo mezi diváky. Pokud není ani jedno možné, tak si musíme vystačit sami. Jsme totiž trochu intelektuální a hodně užvaněný soubor, takže moc rádi představení řešíme a rozebíráme, mnohdy tak dlouze, že je nutná návštěva některého z non-stopů ve městě.

Tomáš Trumpeš - divadlo NABOSO

Dialog režiséra s hercem

REŽISÉR: Středeční generálka musí proběhnout v kompletních kostýmech, včetně líčení. Radek nás přijde fotit.

HEREC: Já ale asi ten kostým nestíhám. A už asi vím, cos mi chtěl minule říct. Že snižuju sám sebe, abych si tím ve skutečnosti vydobyl vyšší pozici. Jako když o sobě někdo neskromně prohlašuje, jak je skromnej. A nejspíš máš i pravdu.

REŽISÉR: Nevím, jestli je to přesný. Spíš se mi zdá, že občas si na své jinakosti a v podstatě výjimečnosti ulítáváš v těch viditelných věcech víc, než je nutné. A to je jednak lidem krapet protivný, na čemž v podstatě hovno záleží, ale taky to může tobě samému vytvářet falešnou iluzi, že jseš dál, než jseš, v těch věcech neviditelných a podstatných. Kostým sehnat musíš.

HEREC: Ale já přece nemám pocit, že jsem v čemkoliv dál, spíš jakoby vzdálený... A nevíš o nějakým místě v Brně, kde můžu koupit flanelovou košilu a bílý tričko? Jinou možnost nemám.

REŽISÉR: Jasně. Ale to může být klamné. Ta vzdálenost je pozitivní. Ale může vypadat, že je velká a přitom být malá. Naopak může být velmi velká a téměř neznatelná. V Brně je sekáčů plná prdel.

HEREC: A jak je poznám? Jak se jmenuje nějakej třeba? Je třeba ve Vaňkovce něco? Jinak souhlasím. Pokud blízkost je zcela neredukovatelnou dálkou, proč by tomu nemohlo být naopak.

REŽISÉR: Ve Vaňkovce určitě ne. Dívej se na cedule.

HEREC: Cedule??

REŽISÉR: Vývěsní štít. Říkej tomu, jak chceš. Osobně mám pocit, že správná je pouze neostentativní vzdálenost. Snad ta úvaha není motivována zbabělostí. Ale tuším, že majorita se ve finále zachová k jinakosti, která není tak patrná, ještě tvrději, než k té patrné. Každopádně je dost těžké takové jinakosti dosáhnout. Ale jen tak si lze uchovat lásku a bez té jinakost nemá smysl.

HEREC: A tam bude napsaný co, Second Hand normálně? Spíš název nějakej, ne?

REŽISÉR: Zkus zapojit inteligenci, máš jí dost.

HEREC: Jestli má vůbec cokoli smysl bez lásky. Snad ani zbabělost a strach. Moje inteligence mi říká, že se zítra někoho zeptám.

Rozhovor - Zrcadlo Blanenska a Boskovicka 26/2011

NABOSO připravuje dramatizaci Hansenova románu Lhář

Radim Hruška

Boskovice – Letošní rok byl pro boskovické divadlo NABOSO úspěšný v tom, že se mu po dvouleté pauze podařilo připravit premiéru hry Jáchyma Topola Uvařeno. Jak říká režisér souboru Tomáš Trumpeš, v současné době soubor pracuje na dramatizaci románu Lhář.

Kdybyste měl zrekapitulovat letošní rok z pohledu režiséra, byl by úspěšný?

Pro mě je podstatné, že se nám letos opět podařilo premiérovat novou inscenaci. Po dvou letech jsme uvedli hru Jáchyma Topola Uvařeno. Vznikala hodně dlouho, předcházelo velmi náročné zkoušení, které jsme museli několikrát přerušit. Ještě na začátku roku jsem nevěděl, jestli se Uvařeno podaří dokončit. Před tím jsme hodně reprízovali starší inscenace, člověk je na jednu stranu rád, že se hrají, ale na druhou stranu mu to brání dělat nové věci. Nakonec se to podařilo a na jaře jsme hru představili divákům. Bylo to úlevné, protože jsem měl obavy, že jakmile se rozjetý vlak jednou zastaví, tak už ho nikdo nerozjede. Vnímal jsem to tak, že bychom nejen nedokončili Uvařeno, ale mohlo by to znamenat i konec divadla NABOSO.

V současné době pracujete na nové inscenaci. Proč právě Lhář?

Říká se, že autor si nevybírá téma, ale téma si vybírá autora. Je to tak, že má člověk v hlavě víc věcí, ale najednou zjistí, že by teď měl dělat zrovna tu jednu konkrétní, dojde k nějakému protnutí. Ale přistupují k tomu i praktické důvody vycházející ze situace v souboru, v posledním případě například to, že už bylo na čase, aby Jan Bařinka dostal hlavní roli. Takže důvodů je mnoho, tohle je třeba jeden konkrétní. Pak je řada těch, které člověk víceméně neovlivní.

Můžete připravovanou hru představit?

Jedná se o dramatizaci románu dánského spisovatele Martina Hansena Lhář, který mi půjčila kamarádka Draha Královcová. Kniha mě strhla, byl to pro mě jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků za poslední léta a hned jsem začal přemýšlet, že bychom to mohli zkusit udělat. Je to velmi silný příběh, který se mnou rezonuje v duchovní oblasti. Hansen čerpá z protestantského myšlení, já mám evangelické kořeny a už proto mám k severské literatuře blízko.

Po několika letech se pokouším o adaptaci původně nedivadelního textu, byť postihnout celý románový příběh samozřejmě nejde. Kniha vypráví o proměně hlavního hrdiny, o jeho existenciální cestě. Doufám, že tohle v základu v představení zůstane. Cesta bude jiná, než je v románu, protože my musíme pracovat především s divadelními prostředky.

Hlavní hrdina tedy prochází postupnou proměnou?

Ujasňuje si svoje vztahy. Román se odehrává na ostrově, kde na zimu zamrzne okolní moře, takže společnost tam zůstává uzavřena. Hrdina prochází příběhem, který mu pomáhá ujasňovat si vztahy v nejrůznějších podobách, od toho k sobě samému, k okolnímu světu, přírodě, lidem, ženám, až po vztah k Bohu. Jestli je posun pozitivní? Já bych řekl, že ano, protože je to posun k větší pravdivosti, což ale může být vykoupeno i něčím negativním. Ve zkratce říkám, že je to román o samotě.

Vraťme se zpět k letošnímu roku. Stále reprízujete představení Magorův sbor. Ivan Martin Jirous (Magor) nedávno zemřel. Soubor to pravděpodobně zasáhlo...

Magorův sbor hrajeme už téměř sedm let, to představení je naší vlakovou lodí. Že Magor zemřel, jsme se dozvěděli těsně před odjezdem na představení v Poličce. Samozřejmě nás to zasáhlo, odešel velký básník, navíc máme osobní vzpomínky na to, jak přijel na naše představení do Boskovic. Večer jsme hráli s černými páskami na rukávech a představení jsme věnovali Martinovi více než kdy jindy. Herci z toho byli zaskočení a ptali se, jestli budeme pokračovat a Magorův sbor dál hrát. Říkal jsem jim, že určitě ano, že právě teď je důležité nepřestat. Tak snad by měl Martin radost.

V příštím roce oslaví NABOSO deset let. Projevuje se nějak to, že postupně stárnete?

Určitě ano. Začali jsme tak trochu dělat pořádek v divadelním archivu a na fotkách se to projevuje hodně (smích). Je to znát i v organizaci. Divadlo zestárlo a spousta lidí se dostala do jiné životní situace, než byla před devíti lety. Mimo jiné se to projevuje tím, že když jedeme někam hrát, tak to obvykle vypadá tak, že tam přijedeme na poslední chvíli, odehrajeme představení a rychle spěcháme domů, protože všichni musí druhý den do práce. Času je prostě méně.

Pro mě je jedna z důležitých věcí v divadle NABOSO to, že se soubor inscenaci od inscenace mění. Jsem rád, když do každé nové hry přijdou noví lidé. Nejsme soubor, kde by byl stálý počet členů. Když si člověk probere naše hry za poslední roky, tak zjistí, že hraje pokaždé dost odlišná sestava. Každá nová hra je proto trochu specifická, jiná... Myslím, že i díky tomu ten vlak pořád jede.

Ivan Bezlímec

Poslední týdny proběhly ve znamení intenzivní práce na dramatizaci románu Martina A. Hansena Lhář. První fáze je za mnou, teď už jen škrtat, škrtat, škrtat.. Paralelně k tomu čtu knihu Pouti a pouta, jejímž autorem je částečně v Olešnici žijící a i v Boskovicích se nezřídka objevující spisovatel Petr Pazdera Payne. Jak už to tak bývá, oba texty se mi protnuly, tak jsem si řekl, že bych mohl dát po čase na blog zase jeden citát, a to z povídky Ivan Bezlímec. Ano, dá-li Bůh, i o tom bude naše příští inscenace:

Putuji proto, abych našel zem, kde měl bych se znovu narodit, krajinu, do níž se má duše vtělí, až budu po smrti. Tak: předjímám svou příští domovinu. Obnovenou příbuznost. Místo, kde o mně ještě nevědí, ale přesto jsem chybějícím článkem.

Jan Bařinka: Cestou lásky

Dovoluji si umístit na blog text Gianniho Bařinky, který napsal o inscenaci Uvařeno do divadelního programu. Vznik toho textu je mimo jiné výjimkou, která potvrzuje pravidlo, že jsem diktátor, který musí mít všechno pod dohledem a všechno musí být podle něho. Prostě jsem povinnost napsat text do programu Giannimu přenechal a nijak vznik textu nedozoroval, což je skutečně věc nevídaná.

Cestou lásky

Nebudeme-li nyní po divákovi chtít, aby naši novou inscenaci – a především volbu textu – chápal jako další „logický“ krok ve směřování divadla Naboso, můžeme mu podsunout myšlenku, že divadlo Naboso se pod vlivem svých vlastních inscenací proměňuje daleko více, než se proměňuje jeho tvorba v závislosti na nevyhnutelném vývoji všech zúčastěných – jednotlivců i celku (dá-li se o nějakém celku hovořit; já jsem pevně přesvědčen, že ano). Divadlo Naboso pro některé z nás není (a nejspíš už ani nemůže být) něčím, co se dá odsunout na okraj našich životů. Tvoříme divadlo a divadlo tvoří nás. To je dialektika.

Tentokrát jsme (podle slov režiséra a vedoucího souboru) nechtěli hrát o lásce. Téma, které prostupuje celým Uvařenem (jak jsme si zvykli název Topolova textu skloňovat), je smrt, a to v mnoha podobách. Různě motivované vraždy, sebevražda, otázka smíření se se smrtí a v neposlední řadě snaha odpovědět na otázku, co přijde po smrti. Snad nebudeme nakonec muset sami sebe zoufale přesvědčovat, že přece nikdo neví, co bude pak!

Jakkoli si mohou být témata lásky a smrti blízká (vzpomeňme alespoň Krchovského Lze mluvit o lásce, když jsem ji přežil?), Uvařeno (výchozí text i výsledná inscenace) je důsledně ‘loveless’, bez lásky. A to natolik důsledně, že postavy jsou prosty i strachu (snad proto, aby se strach ve své nejvyšší formě také nezměnil v lásku, která je podle spisů Neala Donalda Walsche jedinou skutečnou emocí). Použití nálepky ‘fearless’ by už ovšem v případě Uvařena bylo poněkud problematičtější – strach sice není u žádné z postav přítomen, ale i absence strachu ze smrti je výrazným přípěvkem k tomuto tématu. Nepřítomnost strachu a pokory je pak možná jedním z hlavních důvodů, proč naši ‚vrahouni‘ končí tak, jak končí. Nebo spíš nekončí…

Celá inscenace je podřízena ústřednímu nápadu, a to přesunout veškeré dění do prostředí tělocvičny, do chrámu lidského těla. Tato myšlenka je stará přibližně rok a půl, od té doby se změnilo mnoho věcí jak v inscenaci, tak v souboru. Postupně se ustálilo tělocvičné nářadí a vybavení jako jakési indexy vražedných zbraní, ale i jako abstraktnější symboly – většinou také odkazující ke smrti, ale daleko metaforičtějším způsobem. Proměnou prošlo i obsazení, lépe řečeno bylo doplněno o alternace, když jsme se rozhodli odložit pomyslný rezavý šroubovák (opět symbolickou vražednou zbraň) a potlačit myšlenku, že inscenace textu, který je ‘loveless’, snad zakazuje jakýkoli milostný cit.

V Nealu Donaldu Walschovi se dočteme, že veškeré naše jednání je motivováno buď láskou, nebo strachem. Že láska je energie, která rozšiřuje, otvírá, odhaluje, sdílí a léčí. A že strach je energie, která poškozuje, uzavírá, skrývá, hromadí a omezuje. Přes všechny komplikace, přes některé konflikty umělecké i osobní jsme se rozhodli inscenaci dokončit s láskou – k divadlu i k sobě navzájem. Divadlo Naboso se posunulo umělecky i lidsky. Dle mého názoru to byla jediná správná cesta.